Expedition Nordkinn 2015

Obloha byla protrhaná, takže jsme v 9 vstali, dlouho nám trvalo, než jsme se nasnídali a sbalil. Za nedlouho jsme dojeli k polárnímu kruhu. Poté jsme ve vesnici, na moc příjemné benzínce poseděli, dali si kafe, a protože Slunce zrovna pálilo, tak i zmrzku. Připojení wi-fi nás mile překvapilo, takže jsme si na další noc zarezervovali noc v Murmansku za 500 rublů a odpískali jakoukoli cestu mimo hlavní silnici. Z čerpací stanice jsme chtěli odjet až okolo 2 odpolední našeho času. Jenže jsem si nechal otevřený benzín a totálně se mi uchlastal Pincek. Rozjížděli jsme ho snad hodinu. Kluci mi seštelovali předstih. Další závada na sebe nenechala dlouho čekat. Okolo 1023km se mi začal značně přehřívat motor. Zadřený píst ve válci jsme museli vyměnit za náhradní. Sváťa zadrátoval hlavu motoru náhradním drátem z kola, aby eliminoval vytržený šteft. Odjeli jsme asi 30 km a dali si boršč za 106 rublů. Následně jsme natankovali a odjeli spát pod most. Už nebyl tak nový a nepromokavý, jako, ten předchozí.

Krom průjezdu pár vlaků nás vyrušil jen déšť. Vyjeli jsme před 9 do deště. Po 100km, když jsme už všichni měli mokré nohy, jsme natankovali a vypili na benzínce několik čajů. Pokračovali jsme dál. Po nějaké době přestalo pršet. Já musel opravovat velký předstih, Sváťovi se povolil utahovák na utržený šteft v motoru. V Murmansku jsme natankovali, Krťouz nandal spadlý řetěz a jeli jsme do hostelu. Čekáním na křižovatce, asi 500m před ubytováním se mi nejspíš uchlastal Pincek. Lépe jel na volnoběh než, když jsem přidal plyn. Chvilku jsem ladil, ale pak jsem to vzdal, dotlačil 100 metrů a dalších 500 sjel s kopečka. Ubytovali jsme se, umyli se, vyprali, poté nám spadla skříň, která držela šňůru. Rozbila mi držák plexi na helmě. Večer jsme nakoupili, pochodili po městě a vrátili se na pokoj, kde si Krťoz uvařil brambory v rychlovarné konvici. Během večera začalo opět pršet. Šli jsme spát po jedné.

Ráno si Krťouz opět uvařil v rychlovarce brambory; já se Sváťou jsme došli koupit imbusové šrouby, do krámu, který jsme včera náhodně potkali. Cena byla vyšší, než jsme čekali, přesto jsme neváhali. Během dopoledne jsem našel pouze vodu v plovákové komoře a marně jsem to považoval za závadu. Po 11 jsme chtěli vyjet, můj Pincek přesto nejel; měl trysku na půl ucpanou jakýmsi bílým želatinovým sajrajtem. Trávou jsme to vyčistili a vyjeli do města. Opět začalo pršet, dojeli jsme k majáku, kde jsme snědli Studentskou pečeť, aby měl Sváťa alobal pod hlavu. Ještě jsme se podívali k válečnému pomníku. Poté jsme se vydali hledat (nejlépe fíbrové) těsnění pod hlavu, do našeho krámku se šrouby, následně k instalatérům a do třetice do obchodu s nářadím. Nikde jsme nepořídili. Na krátkou chvíli začaly padat kroupy. Za městem jsme zastavili a šli opravovat Sváťova Mustanga. Ještě mnohokrát jsme kvůli Mustangovi museli zastavovat. Podívali jsme se na památník, II. světové války. V celé oblasti nad Murmanskem se citelně ochladilo, foukal silný protivítr, od moře jsme vystoupali podle GPS něco přes 200m. Cesta s novým asfaltem se klikatila, jak vertikálně, tak horizontálně. Viděli jsme zbytky sněhu, teplota byla okolo 5°C. Při jedné foto-zastávce si Krťouz vzpomněl, že u památníku u tanku nechal svůj batoh s doklady. Dotankoval z kanystru a otočil se pro něj zpátky. Naštěstí mu ho lidé schovali do tanku. Za necelou hodinu byl zpět. Pokračovali jsme dál. Asi 100 km před hranicemi s Norskem byla v cestě závora.

Ukazovali jsme pasy, strážník nás upozornil, že na přechodu jsou do 23hodin, na což jsme měli 1,5 hodiny. Mission imposible. Zabočili jsme do města Pečenga, natankovat a koupit konečně něco k jídlu. Krťouzovi prasklo spojkové lanko. Sváťovi to opět nešlo do otáček. Pod mostem jsme spát nemohli. Kluci šli opravovat do autobusové zastávky, já se jel podívat co a jak. U kruháče na vjezdu jsem potkal slečnu se psem. Benzín tu nemají, obchod je nedaleko. Projel jsem celou obec. Všude byly kasárna. Celkem jsem viděl 3 vystavené tanky na podstavci. Obchod to byl opravdu zajímavý, vypadal, jako betonová stodola. Slečna prodavačka byla celkem milá, ale značně odměřená. Poprvé mi peníze stačili na 4 chleby. U kluků v zastávce jsem vyzvedl další peníze a jel nakoupit další 4 chleby a něco málo k tomu. Následně jsem se vrátil do "centra" a vše nafotil. Kluci opravovali. Sváťův Mustang nejel celý den zřejmě kvůli špatné indukční civce. Na přechod musíme ráno. Když jsme vše důležité opravili, uvařili jsme kávu a vyrazili zkusit rozblikat starý přejezd. Nepovedlo se. Okolo 1 ranní jsme dojeli do Zapolarnie a naposledy natankovali v Rusku. Krom rezervních 100 rublů jsme vše utratili. Podle GPS se nám podařilo najít Kolský hlubinný supervrt (nejhlubší na světě, 12km), byť byl vzdálený cca 10km od normální cesty - museli jsme jet po nenormální, pro náklaďáky s vyvážkou (deponii). Rozednívalo se, chvílemi pršelo, stále fučel silný vítr. O půl 7 jsme dojeli k předhraniční kontrole a museli hodinu počkat, než otevřou. Po 17km dlouhé cestě v rekonstrukci Krťouzovy spadnul řetěz, dotankovali jsme poslední benzín z kanystru. Odchod z Ruska proběhl celkem bez problémů, jen prášky celníci kontrolovali důkladněji.

Při vstupu do Schengenu jsem bral za nedůležité přejet na Pinckovi a před bránu jsem ho dotlačil, což se nesmí. Nejprve jsem musel vysvětlit, že stroj je funkční a že to nebude ekologická zátěž pro zeleně smýšlející zemi. Poté jsem byl informovaný o velké ceduli (které jsem si nevšiml) o zakázaném volném pohybu osob. Na konec jsem dostal přednášku od mladší paní (či starší slečny) a jeli jsme tankovat za trojnásobek, co v Rusku. Pincek mi nechtěl táhnout odspodu, přesto jsme ujeli cca 80km, než jsme našli pěkné místo na spaní - dřevěnou boudu u odpočívadla. Po poledni jsme to na pár hodin zapíchli. Byla vidět krásná duha. Jelikož často pršelo a jednou padaly i kroupy, zůstali jsme zde skoro do půl jedenácté večer. Jelikož jsem spal na lavičce a kluci na zemi pode mnou, povedlo se mi na ně jednou ve spánku spadnout. Pak jsme vyjeli nádhernou kopečkovitou krajinou. Nejprve Slunce zapadalo, poté vycházelo; krátkodobé i dlouhodobé oslňování nám bylo příjemnější než déšť. Párkrát jsme zastavovali, abychom pustili přecházející soby. Jednou jsem potřeboval zastavit a poladit pincka já. Asi po 70km se nám nepovedlo natankovat u samoobslužné pumpy, jelikož stojany byly rozděleny na benzínové a naftové a u těch pro nás nefungoval terminál. Odjeli jsme do dalšího města. Zde jsme natankovali, jenom já jsem se pořádně nerozjel a uchlastal Pincka. Kluci se po chvíli vrátili. Snad hodinu jsme rozchlastávali. Marně, zbývá tedy jen čekat. Na louce na nejbližší odbočce jsme rozdělali plachtu mezi Pincky a šli spát okolo 4 ráno.

Probudilo mě silné Slunce před 11 dopoledne. Z nervozity o Pincka jsem musel vstát a začít něco dělat. Pincka se mi rozjet nepovedlo. Stále se jevil, jako uchlastaný, sundal jsem hlavu, poposunul válec a čekal. Kluci mi několikrát zkontrolovali předstih a odtrh. Vyměnil jsem kondík. Párkrát protlačil bez svíčky. Nic. Následně Sváťa vymyslel, že natáhneme bateriové zapalování z jeho Mustanga. Po několika šlápnutích motor běžel. Vysoká kouřivost motoru dávala najevo o bohatosti směsi. Vyměnil jsem jehlu za starou. Přemontoval jsem zapalování zpátky na magneto, projel Pincka a po dlouhé balení jsme po 4 odpolední vyjeli. Z Van Bru jsme nevyjeli správným směrem. Jelikož Krťouz potřeboval zastavit, mě to špatně chytá a mám nejslabší stroj, jel jsem dál a dál a dál. Jako Forrest Gump. Po hodně dlouhé době jsem se podíval na mobil, v tom mi volal Sváťa, že jedeme špatně, ať se vrátím. Van Bru - 50 km. Zhruba v půlce jsem se potkal s ostatními členy expedice. V 7 jsme byly opět ve jmenovaném městě. Naštěstí jsme tentokrát už odjeli. Po nějakých 30ti km se cesta začala vlnit a stoupat, potkali jsme u cesty nejen mnoho oveček s jehňaty, ale i lišku s liščaty… Po cestách i necestách jsme vystoupali od moře do 250 m.n.m. Citelně se ochlazovalo, přesto jsme si jízdu užívali. Každý z nás měl krásný stín, spoustu zatáček před sebou... provoz byl minimální. Zhruba 100 km před Mehamn jsme natankovali, obhlídli maják... Po necelých 20km krťouzovi zarachotilo cosi v motoru. Sundaná hlava prozradila, prasklý pístní kroužek. Jako nejlepší varianta opravy se jevil smirkový výbrus mého přidřeného válce. Montovali jsme do 3 do rána. Sváťa si mezitím vyměnil primární řetěz a dotáhnul spojkový koš. K večeři jsme ohřáli párky.

Byť jsme byli mnohokrát vzhůru, vstali jsme až v poledne. Projelo kolem nás mnoho lidí. Po chvíli jsme začali stoupat do mlho-mraku. Krťouz párkrát seřídil odtrh a jednou nahodil řetěz. Opět jsme potkali pár stád sobů a ovcí. Do vysněného Mehamn jsme dojeli za deště, takže jsme 32 km pochod vzdali. Natankovali, a najedli se u obchodu levnou výbornou marmeládou. Prohodili jsme pár slov s motorkáři, kteří nás ráno viděli spát u cesty. Od další dvojice chlápků jsme dostali 3 Heinekeny a já jelikož jsem se zouval z mokrých bot silné teplé ponožky. Byť jsem nastartoval, z města jsme neodjeli. Uchlastal se mi Pincek (možná olejem). Měnili jsme svíčky, poté zkoušeli bateriové zapalování od Sváťi. Nepomáhalo nic. Sundal jsem kolínko i karburátor, a zkoušel motor bez svíčky protáčet. Moje domněnka byla špatná, motor se nezahříval a neodpařoval přebytečný benzín. Zřejmě pomohlo až sundání válce a vytření hadrem. Vše bylo silně zaolejované. Do karburátoru jsme vstříkli čistý benzín. Z kopce se motor roztočil a tak nějak blafal. Sláva! Sbalil jsem se, tak rychle, jak to jen šlo. Před devátou večer, jsme se Vyfotili s cedulí Mehamn a vyjeli. Nikomu to nějak závratně nejelo. Asi po 15 km mi to z ničeho nic chcíplo, upadl jsem do menší deprese, jelikož jsem nechtěl dalších X hodin opravovat uchlastaného Pincka v dešti v místě, kde široko daleko nic není. Naštěstí byl jen ucpaný kohout benzínu a stačilo ho profouknout. Dojeli jsme až k dřevěnému komplexu menších přístřešků s toaletou. V 10 večer jsme to zde zapíchli. Stále silně mrholilo. Voda z jezera byla dobrá na pití i na ohřev expressmenu. Vše jsme zapili darovaným Heinekenem. Ještě se za námi zastavil chlápek s odtahovou službou - viděl nás totiž poslední noc spát u cesty.

Vstali jsme v 10, nepšelo. Po chvíli se i mraky rozešli. Frčeli jsme s větrem o závod. Po poledni jsme zastavili, natankovali, posvačili u COOPu a dojedli poslední ruský chleba, opět jsme se stali centrem dění. Po více než hodině dobrého pobývání jsme vyrazili dále. V Lakselv jsme opět natankovali a našli zavřený obchod se sportem (potřebujeme bombu do vařiče). Bylo 6 odpoledne, na Nordkapp ještě 200 km. Cesta výjimečně bez poruch ubíhala dobře. Viděli jsme jak cedule, pozor ovečky, tak stáda sobů i dva losy hned za svodidly. Mě celkem zaujala automíchačka s míchacím přívěsem. Na Nordkapp se jede podmořským tunelem. Nejprve 3km klesání 9% poté stejné stoupání. Když jsem vyjel, solidně se mi kouřilo od motoru. Cestou k vysněnému cíli jsme potkali mnoho motorkářů, cyklistů a jednoho chodce s kárkou z Itálie. V jednom z následujících tunelů, došel Krťouzovi benzín - tankovali jsme z kanystru. Nedaleko potom jsme natankovali. A vjeli do kopcovaté krajiny na konci Evropy. Prudké stoupání a klesání, zatáčky. Přesně 20 km před Nordkappem Krťouzovi spadnul řetěz a utrhl mu věnec z rozety. Byť oprava byla relativně rychlá, jelikož jsme měli náhradní díl, projeli okolo nás desítky autobusů s lidmi. Vyfotili jsme se u zeměkoule, a objevili ve sklepě malé kino, výstavu týkající se historie a královskou vyhlídku. Ve 3 hodiny zavírali a nás poslali ven, potkali jsme německého motorkáře jedoucího do Vladivostoku, a dva Slováky, kteří zde brigádničili. Nevěřili vlastním očím. Za pár minut přišel ohromný mrak, ze kterého jsme naštěstí během chvíle vyjeli, jelikož byl jen na konci samotného ostrova. Dneska jsme to zapíchli ve 4 ráno kousek od cesty, nedaleko nějakého norského stanu. Než jsme usnuli, přijel k nám Němec v Mercedesu, který již 4 roky žije v Norsku. Přišlo nám, že jezdí po Nordkappu a pořád dokola hledá, kde někdo nespí a jde si popovídat (snad i se soby). Byl celkem milý a dozvěděli jsme se spoustu nového, např. že sníh přichází nejčastěji až v lednu. Než jsem usnul, vzpomněl jsem si na strejdu, co jel z Murmansku do Petrohradu, kde asi je?

PŘEDCHOZÍ       DALŠÍ