Expedition Scotland & England 2013

V noci jsme se moc nevyspali, protože nám silný vítr celou noc cloumal se stanem. Jednou dokonce málem uletěl, naštěstí bez Pincka, ke kterému, byl částečně přivázaný. Až ráno jsme zjistili, že pár metrů nad námi je vyhlídka, kam chodí davy turistů, kteří koukají, jak balíme. Za nedlouho jsme dojeli k whiskárně Talisker, kde se nám nechtělo platit 7Ł za vstup, takže jsme si prohlédli okolí a koupili 0,7l velký suvenýr. Následně jsme odjeli natankovat, kde jsme potkali stejného kluka na stejné MZ 250, jako včera. Než Sváťa nakoupil potraviny, pokecali jsme s ním. Ačkoli jsme měli o čem povídat, vyjeli jsme, chvílemi lehce pršelo. Přesto jsme pokračovali dál. Krajina okolo nás byla většinou v mlze, takže jsme zastavovali jen pro potřeby oprav. Krťouz strhnul šteft v motoru, ale celkem rychle jsme to opravili. Kopcovitou krajinou jsme docela frčeli. Krajina už byla obydlená, takže jsme se mohli zbavit nyní nadbytečných lahví s benzínem a pokračovat dál. Dnes jsme přespali na mýtině u lesa nad jezerem Loch Garry. Pincky jsme připravili do proti-dešťové formace a šli dělat večeři. Těsně před spaním začalo krápat.

Tato noc již byla klidná. Jako první vstal Sváťa a prozkoumal nedalekou potoční pod-mostní koupelnu. Ostatní probudilo až vycházející Slunce. K snídani jsme ochutnali místní melasový perník s rozinkami. Poprvé jsme zastavili až ve Fort William. Natankovali jsme, Sváťa pošteloval zapalování. Já s Krťouzem jsme šli naproti přes silnici k místní whiskárně Ben Nevis. Prohlídka za 4Ł začínala za 10 minut. Neváhali jsme a šli dovnitř. I toho mála, čemu jsem rozuměl, jsme se dozvěděli, že Skotská whisky je pálená 2x, na rozdíl od Anglické, která se pálí 3x nebo to, že pitnou vodou zásobují palírnu 3 zdroje. Prohlídku jsme zakončili malou ochutnávkou místní whisky s člověkem, který byl místní whiskařský sládek. Další zastávku jsme udělali v údolí Glencoe, do kterého vozili autobusy davy turistů. S Víťou jsme nafotili propagační fotky, Sváťa čistil výfuk, takže chvílemi se mezi kopci přírodní památky rozléhal řev motoru bez tlumiče. Po pár zastávkách si Krťouz zaremcal, že pořád stojíme a jemu to špatně startuje. Hornatá krajina pomalu ustupovala a blížil se večer. Slunce ještě svítilo, ale do Glasgow, kde nás čekal Roman to bylo ještě 20 mil, což se nám jet nechtělo. Padlo rozhodnutí, že se ještě někde poblíž vykoupeme v jezeře, ale vybírali jsme tak dlouho, až mi z toho vyschlo v nádrži, takže mi Víťa musel přetočit pár decilitrů. Po dalším dlouhém rozhodování jsme zastavili na mostě u řeky a šli jsme se zeptat tábořících strejdů, jestli se můžeme přidat. Bez problémů nás pozvali dál a ještě nám ukázali, kde je naštípané dřevo na oheň. Před večeří jsme si užili vodní koupele a zdarma rybí pedikúru. Během večeře jsme zjistili, co se ukrývá v pivu Guiness krom tekutého obsahu – plastová kulička (zřejmě zabraňuje kalům a usazeninám).

Nečekaně jsem vstal, jako první. Po přípravě teplé snídaně jsem probudil kluky. Krátce jsme se rozloučili se sousedy a vyrazili natankovat. Cesta do Glasgow nás zavedla přímo k Evropskému muzeu 2013. Nečekali jsme něco, tak pěkného. Po technické stránce zde bylo vše, na co jsme si vzpomněli a ještě mnoho navíc. A vstupné? Zadarmo! Vítejte ve Skotsku. Na vyhlídce za městem jsme se setkali s Romanem. Odkud jsme jeli do Ayru, kde nás Roman na jednu noc ubytoval. Ani jsme nevybalili a už jsme jeli na pláž. I přes na první dotek teplou vodu jsme se nevykoupali. Za nedlouho jsme jeli zase zpátky do domečku. Večer jsme strávili u přetahování fotek, prohlížení videí a zbytku slivovice.

Budík zazvonil v 7 ráno. Po typické snídani čaje s mlékem jsme sbalili svých pět švestek a vyrazili jsme do města natankovat a nakoupit zásoby jídla. Pár kilometrů za městem jsme se najedli. Krťouz s Víťou si užívali moře tak, že do něj házeli kameny. Skoro až do Dumfries jsme uháněli na plné obrátky po hlavní cestě. Nízký komfort přeplněné cesty docela dorovnávala široká krajnice. U odpočívadla jsme se postupně vykoupali v lehce špinavém, ale za to teplém, rybníce. Po servisním nastavení strojů jsme pokračovali dále. Na kousek cesty jsme se napojili na dálnici, pak jsme radši sjeli na starou cestu, která se vlnila vedle dálnice. Mírný protivítr nám příliš nevadil a užívali jsme si naplno jízdu v prosluněném dni. Ve městě Penrith přestal Krťouzovy jet Pincek. Protože nepomohla výměna svíčky, chtěl vyměnit simerink na klikové hřídeli. Paralelně šel Krťouzů stroj opravovat i Víťa. Sundal celý pravý kryt a našel povytažený drát u cívky. Díky tomu (a možná zázraku) se Krťouzův Pincek rozjel. Ujeli jsme ještě pár desítek kilometrů. Spali jsme na louce u prašné cesty. Během přípravy večeře si Víťa vyměnil 3 prasklé dráty v zadním kole. Než jsme šli spát, spadla velká rosa, takže jsme přes sebe natáhli plachtu.

Vzbudil jsem se v půl 9, obloha byla zatažená. Po snídani jsme vyrazili. Docela dobře se mi jelo za traktorem. Mazal si to 50-60, ale já jel za ním na téměř zavřený plyn. Ve městě Kendal jsme tankovali vedle té pravé české felicie. Najedli jsme se vařeného kolena ze supermarketu. S hořčicí nemělo chybu. Při odjezdu i Krťouz na III. pokus nastartoval. Okolo 13 hodiny jsme najeli na dálnici. Mazali jsme to slušně a ten, kdo neprorážel vítr, měl spotřebu 2 l na 100 km. Dálnice měla skvělý povrch a provoz na ní se docela rozptýlil do všech 6-ti pruhů. Asi po 90 kilometrech jsme zastavili na velkém dálničním odpočívadle s obchodním domem. Když kluci odešli, nějaký chlap mi vysvětlil, že tam nemáme co dělat, jelikož se sem dá přijet pouze po dálnici a ta je pro nás nebezpečná. Přesunuli jsme se naproti pod stromy. Za chvíli přišel Víťa, který v automatu vyhrál malý noťas asi za 3 Ł. Všechny naše následující pokusy už byly marné. Po více než hodině jsme pokračovali opět dál po dálnici. Náš plán ujet ještě 30 km nevyšel. Asi po 20 kilometrech se za mnou objevily policejní majáčky. Jelikož jsem jel poslední, zastavil jsem jenom já, ač jsme jeli v závětří za sebou. Pokud jsem pochopil dobře to, co mi strážci dálničního pořádku říkaly, hrozila mi pokuta 350 Ł. Naštěstí mi nakonec stačilo ukázat občanku a rychle sjet na nejbližším sjezdu (což si pánové velice dobře pohlídali). Nikdy bych nevěřil, že sjezd z dálnice bude tak daleko a to jsem jel nejrychleji, jak to šlo. Na mostě jsem naštěstí potkal ostatní borce. Za tepla jsem jim vynadal, že nezastavili taky – prý je nikdo neviděl. Pro zatím jsme museli pokračovat mimo dálnici. Na benzínce se s námi dal do řeči děda na skůtru. Taky cestovatel. Prozradil nám, ať si zajedeme k 10 km vzdálenému zdymadlu na lodě (Anderton Boat Lift) že on kvůli tomu jel 300 km. Cestou spadnul Krťouzovi řetěz a já jsem ho málem naboural. Pak jsem ještě musel opravit upadlý kryt na řetěz. Na daném místě už bohužel měli po zavírací době, takže jsme si prohlédli vše alespoň přes bránu. Za nedlouho jsme našli pěkné místo na spaní na kraji pole. Oblohu jsme měli zataženou, rosa nepadla.

V noci začalo drobně mrholit, takže jsme na sebe natahovali plachtu. Po době, kterou jsem považoval za více než přiměřenou, jsem s připravenou snídaní vzbudil ostatní. Vyrazili jsme v podstatě přímou čarou k našemu oblíbenému supermarketu ASDA. I když nikdo neměl hlad, znovu jsme se najedli. Tankování benzínu nás zdrželo pouze krátce a zase jsme jeli. U Worcesteru jsme se sobě vzájemně poztráceli a ztratili tím zhruba hodinu. Jedinou „výhodou“ bylo, že jsme si pořádně zajezdili na kruhovém objezdu. Následně se protrhali mraky a my frčeli celkem nezajímavou krajinou na rovinkách s větrem v zádech 60+. Se svačinovou a tankovací zastávkou jsme dojeli až ke Stonehenge. V 7 večer zavírali, těsně bychom to stihli, ale za 8 Ł se nikomu nechtělo k bližšímu plotu, takže jsme raději fotili z dálky. Cena nás nemile překvapila, obzvlášť, když jsme si vzpomněli na Evropské muzeum roku 2013 v Glasgow, které musel někdo vybudovat… a vstupné se neplatilo. Tady pouze oplotila nalezená zajímavost a vybíralo se vstupné. Nyní u nás Skoti stoupli ještě více. Po krátkém rozmýšlení jsme se dohodli, že se pojedeme ještě vykoupat na pláž k jižnímu pobřeží Anglie a do Londýna se podíváme až druhý den ráno. Opět jsme docela frčeli a museli jsme zastavit až kvůli Krťouzovi, protože mu došel benzín. Na čerpací stanici zjistil, proč mu tak rychle došel benzín a kam se mu ztratil šroubovák z řídítek. Víčko leželo vedle nádrže a šroubovák byl vražený pod sedlem. (Na Pinckovi používáme při tankování podepření sedla šroubovákem, jelikož i na něm vezeme věci.) Detailní cestu na pláž nám poradili až dvě podnapilé osoby, na které jsme natrefili před hospodou. Na cestu nám zářivě svítil měsíc, ke kterému se chvílemi přidalo i Sváťovo světlo z LED. Večerní koupání nemělo chybu. Po koupeli jsme zřejmě při převlékání zaujali slečny z nedalekého auta, jelikož jsme zpozorovali pár blesků fotoaparátu naším směrem. S humorem jsme palbu opětovali naším bleskem. Do teď jasná obloha se velice rychle zatahovala a zvedal se vítr. Dlouho jsme neváhali a šli rozdělat ležení ze zadní strany zavřeného plážového baru. Zhodnotili jsme den, protože dneska jsme potkali relativně mnoho policistů, ale i veteránistů. Poprvé jsem taky viděl přívěsný karavan za veteránem zrovna tak vozík za starým kabrioletem. Protože jsme nechtěli, aby nám někdo vyhodil, nastavil jsem budíka na 5 ráno.

Bouřka k nám nepřišla, ale v 5 ráno byla ještě tma, takže jsme vstali až o hodinu déle a celkem rychle vyjeli. V Southamptonu jsme se napojili na dálnici a jeli na plný plyn až do Londýna. Po dálnici se jelo krásně, provoz byl rozptýlen do všech pruhů, a my si mohli v klidu jet po více než metr široké krajnici. Na okraji Londýna jsme natankovali a drobek se najedli. Já vyndal z Pincka už úplně upadlý kryt řetězu. Na placeném parkovišti chtěli stejnou sumu za jednu motorku, jako za auto a navíc jim nefungoval automat na lístky, takže jsme zaparkovali Pincky na jedno místo pro auto a vyrazili jsme do víru města. Při vstupu do metra jsme narazili na překupníka, který nám za poloviční cenu prodal ještě celodenní lístek na metro. Takže jsme v automatu koupili už jen 3. Ve městě jsme viděli snad všechno podstatné. Začali jsme hodinovou věží Westministerského paláce, včetně poslechu Big Bena. London Eye, Tower Bridge, Buckingham Palace… několik svateb, v Hyde Parku nás zaujalo velké množství zvědavých a hravých veverek. Pomalu se stmívalo. Zde jsme taky zjistili, že se narodil královský potomek, takže jsme šli rychlým krokem do davu před Buckingham Palace. V bláznivém davu jsme si taky vyfotili listinu, která potvrzovala narození královského potomka. Mimo spousty pěkných slečen, které šílely kolem reportérů se živým vstupem, jsme v davu potkali i Čechy, kteří slyšeli o naší cestě. Protože se blížila půlnoc, vyrazili jsme na druhou prohlídku města, tentokrát noční. U Tower Bridge začalo pršet. Začali jsme spěchat k Pinckům, protože Víťa neměl zabalené věci v igelitu. Naštěstí přestalo pršet, ale zvedal se vítr a v dálce se značně blýskalo. Totálně vyčerpaní jsme přišli k osamělým strojům. Na každém z nich byla nalepena pokuta 60 Ł, s poloviční slevou, pokud zaplatíme do 4. srpna. Půl hodiny jsme vymýšleli výmluvy a hledali včerejší lístek mezi desítkami papírků povalujících se na parkovišti. Ani jeden z těch datumově správných nám neseděl časově – 14:38. Sebrali jsme se a jeli za město. Noční řízení křižovatek v Londýně vypadá tak, že všude svítí červená a až když indukční smyčka v zemi zaznamená auto, rozsvítí mu zelenou. Pro naší smůlu, to nezaznamenávalo Pincky, takže jsme po Krťouzově radě projeli desítky prázdných křižovatek na červenou. Při neustálých rozjezdech se Sváťovi téměř ulomila řadicí páka, naštěstí jsme si vystačili dráty a stahovacími páskami a po půl hodině jsme už zase hledali místo na přespání. Asi po třiceti kilometrech jsme konečně našli zapadlou uličku vedle pole. Asi ve 2 ráno jsme ani nevytahovali spacák, protože jsme věděli, že ráno musíme brzo vstát. Bouřka se přibližovala. Probudil nás déšť, přikryli jsme se plachtou. V hustém chcanci uhodilo kousek od nás s takovou ránou že jsme si nebyli jistí, jestli příští blesk nezasáhne nás. Ohlušující hrom byl slyšet snad ještě dřív, než se rozsvítilo, naštěstí uhodil do sloupu asi 50m od nás. Liják brzo přešel. Naštěstí nám toho moc nenamoklo.

V 6 ráno jsme bez snídaně vyrazili směrem do centra. Po pár kilometrech přestal jet Sváťův Mustang – díky nefunkčnímu dobíjení se vybila přidaná baterie. Pomocí vařiče zaletoval kontakty relé a už jsme jeli dál. Nabili jsme telefon a jeli hledat Českou ambasádu. V 7 ráno se nám ozval pouze hlasový automat. I přes občasné kapky se obloha spíše protrhávala. Cestou k ambasádě Víťa opravoval vymačkanou spojkovou tyčku, Sváťa upadlou řadicí páku a opět upadlý karburátor, mě prasklo lanko přední brzdy… Po desáté jsme dojeli k ambasádě, kde nám nedokázali poradit, jestli máme pokutu platit či ne. Osobně by ji prý zaplatili, (pro klid v duši) byť se jednalo za všechny o 4 tis. Kč. Zbytek cesty po Londýně jsme trávili čekáním na červené před semaforem. U Buckingham Palace nás po vyfocení vyhnal nějaký Bobík, jelikož tam šel slavnostní průvod vojáků k oslavám královského potomka. Následně jsme projeli Tower Bridge a jeli se k supermarketu najíst. Na benzínce jsme potkali dvojici fachmanů, kteří nám po shlédnutí řadicí páky věnovali balíček fašet a izolepy. Docela nám to zvedlo náladu. Na Greenwichi po nás chtěli opět vstup, takže jsme se vyfotili pouze s „poledníkem“ z Čech. Asi 35 km před Doverem nás zastihl pěkný slejvák, před kterým jsme se schovali na benzínce. Zbývaly nám 2 hodiny do odjezdu trajektu. Déšť za chvíli přešel. Do přístavu jsme dojeli ještě se tři čtvrtě hodinovou rezervou, takže jsme si zjistili, co a jak a vrátili se do 3 km vzdáleného Tesca nakoupit suvenýry a utratit poslední Libry. Po pasové kontrole v přístavu následovala ještě kontrola zbraní, kde Sváťa přiznal svůj nůž na chleba, který mu nenávratně zabavili. Pro zaplacení lístků, jsme si museli vybrat v automatu, jelikož jednou kartou šlo zaplatit pouze za jeden lodní lístek. Při čekání ve frontě na nalodění jsem našel v asfaltu památeční 2 Ł. Bral jsem to jako částečné vyrovnání za následující situaci, kdy se mi uchlastal Pincek a musel jsem ho do trajektu dotlačit. První část plavby jsem si užili díky pivu a křupkám. Druhou kluci prospali a já psal deník. I když jsme se před vyloděním teple oblékli, přespali jsme asi kilometr od přístavu ve křoví.

Ráno nás vzbudil Krťouz v 7 hodin. Lehce pršelo. Všichni jsme nadávali a balili mokré spacáky. Po natankování jsme pokračovali přímým směrem do Belgie. Zastavovali jsme minimálně, jen na Víťovo štelování spojky a oblékaní. V Belgii nás chvíli po najetí na dálnici opět zastavili příslušníci pořádku. Opět nás pouze vykázali na nejbližším sjezdu z dálnice. Zastavili jsme na parkovišti a najedli se, poté kluci usnuli a já se po krátkém ladění podíval do supermarketu. Kde mi malé kafe se zákuskem nahradilo spánek. Nyní jsme museli vyjet po rozbitých hlavních cestách, kde mě prdel bolela ještě více. Chvílemi jsem cítil i záda a ještě k tomu jsem zůstával stále více a více pozadu. Následně se Víťovi opět rozbilo něco ve spojkové tyčce. K opravě nám nepomohly ani 4 kusy šroubovákem useknutého hřebíku. Zachránila nás až náhradní spojková tyčka, kterou jsme opět zkrátili šroubovákem. Po pár kilometrech jsem klukům vůbec nestačil. Pincek šel do otáček, ale ztratil sílu. Svíčka byla bílá. Ani po několikátém vyčištění výfuku se závada nezlepšovala. Zvednutí hladiny nepomohlo, zapalování mi nastavil Krťouz a opět bez výsledku. Když jsme povolili výfukové kolínko, bylo nám trochu divné, že motor neřve. Po úplném sundání výfukového kolínka Krťouze napadnul ucpaný výfukový kanál. A opravdu světe div se! Po zvětšení půlcentimetrové díry v olejnatém uhlíku jsme pokračovali dál. Mezi tím z Krťouze vypadlo, že spěchá domů, jelikož má zkoušet na klavír s ostatními hudebníky. Chtěl jet i přes noc, aby to stihnul. Paradoxně mu svítilo světlo ze všech nejmíň. Belgie je jedno velké město, takže se nedalo jet moc rychle a navíc jsme stáli každou chvíli na červené. Abychom ušetřili čas, rozhodli se kluci najíst u McDonalda. Podle mě se nic neušetřilo a ještě jsme tím ztratili poslední sluneční paprsky. Za tmy jsme se snažili ujet, co se dalo. Byť silnice stoupala a klesala, tak téměř nezatáčela. Místy jsme projížděli mlhavé údolí. Do Německa jsme přijeli asi ve 2 ráno. Z betonové drnkačky se stal nádherný asfalt. Silnice se začala kroutit a my začínali usínat za řídítky. Ustlali jsme si na lesní odbočce u odpočívadla. Usnuli jsme okolo 3.

Vzbudilo mě pálící Slunce asi v 8 hodin. Ihned poté jsem vynadal Krťouzovi, že vybral špatné místo, jelikož jsme ujeli 399 km. Opět nám docela dlouho trvalo, než jsme se vyhrabali. Na nejbližší benzínce jsme překvapivě sehnali kuličku z ložiska do Víťovy spojky, ale za to jsme nepořídili s vodou. Po 2 km jsme zase stáli, Sváťa šteloval odtrh. V nejbližším kopci, jsem to zřejmě moc hnal do kopce a malinko jsem přidřel motor, jako oprava postačilo vyměnit svíčku a pro jistotu přilít více oleje do benzínu. Ostatní na mě již čekali pod vrcholem na benzínce. Opět mi to moc nejelo, takže jsem vyčistil z výfuku pravděpodobně včerejší škvarky a jeli jsme dál. Na nedrncavé cestě mě pomalu přestávala bolet prdel. V okolí Nürburgringu jsme se pozdravili se spoustou motorkářů. Úmyslně jsme si zkrátili cestu po dálnici. V plánu jsme měli ji opustit na prvním sjezdu, takže nám v podstatě o nic nešlo, ale akce proběhla hladce. Nikdo nás nezastavoval. A kousek dál v kopci přestala Víťovi úplně fungovat spojka. Po vypuštění oleje a rozmontování spojky jsme našli kuličku z ložiska nalisovanou ve šroubu… Mezitím Krťouz zjistil, že se ve Víťově brašně prošoupala jedna plechovka piva a vylilo se mezi svíčky, lanka a nářadí. Vodotěsnost brašny za 1. Díky této vodotěsnosti se pivo udrželo krásně uvnitř a všechno se jaksepatří promočilo bez jakéhokoliv příznaku navenek brašny. Dlouhé zdržení jsme potřebovali dohnat, takže hned na další zastávce začalo naše několikadenní kávové opojení. Pomohlo to vždy tak na 2 hodinky, takže poté jsme již za svitu měsíce vařili znovu. Ve chvílích, kdy Sváťa neopravoval zapalování, používal Krťouz čelovku na helmě, jako přídavné „hlavní“ světlo. Světlo z jeho Pincka svítilo zhruba stejně. Poslední kávu jsme si dopřáli na benzínce – snad půllitr za 2€. Ten nás podržel asi do 5 rána, kdy začínalo svítat. Zalehli jsme na odbočce v poli. Zbývalo nám 200 km k českým hranicím.

Před 7 ranní mě opět probudilo úžasné Slunce, nemohl jsem zůstat ležet a neužívat si začínajícího dne. Ostatní jsem probudil testem, zda je stroj správně naladěn. Po kávové snídani jsem musel několikrát zastavovat a ladit Pincka. Rychle se přehříval a ztrácel tím sílu. Po jedné delší pauze, kde jsem naladil a vyčistil snad vše, co šlo, jsme potkali partu podobných motorkářů, jako jsme my (a především jedné motorkářky). Vozový park měli složený výhradně ze Simsonů. Víťovi se velice líbilo, že měli stejné brašny, jako on. Před polednem jsme se od nich dozvěděli, že mají najeto za dnešní den již 250 km. Zastyděli jsme se. Protože Sváťa byl někde vpředu, rychle jsme se rozloučili a vyrazili ho hledat. Po pár kilometrech jsme ho našli čekat na zastávce. U města Gera jsme udělali skoro osudovou chybu tím, že jsme najeli na dálnici, kde jsme se vlastní chybou rozdělili. Já s Krťouzem jsme jeli až do Glauchy. Ačkoli plán byl pouze do Ronnerburgu. Kontaktovali jsme kluky a chtěli za nimi vyrazit do Zwickau, ale mylně jsme najeli opět na dálnici a na prvním sjezdu z ní zase sjeli. Než jsme se rozkoukali a otočili to zpět na Glauchau, všimli si nás příslušníci pořádku. Překvapivě neuměli anglicky. Po kontrole papírů se mi snažil něco vysvětlit o dálnici a za nás oba chtěl 20 €, poté ještě 5 €. S odstupem času jsem rád, jak jsem dopadl s tím strojem, co skoro nesvítí, kouří, nechává za sebou olejové stopy, jede na téměř sjetých gumách a je ze všech stran nabalený vším možným, tak jak jsem dopadl, mohlo být mnohem hůř. Po vedlejší cestě jsme dorazili do Glauchau a poté i do Zwickau, kde již snad pár hodin na nás čekali Sváťa s Víťou. Taky nebyli bez úhony – na okraji města je vyfotil rychlostní radar, ale protože vepředu nemají SPZ, tak si z toho nikdo nic nedělal. Protože již bylo 6 večer a my se stále nacházeli v Německu, bylo nám jasné, že nám nikdo naproti nepojede. Za poslední Eura jsme natankovali a vyrazili vstříc Krušným horám. Kopce to byly neskutečné a poměrně i dlouhé. Téměř všechny jsem je bral na jedničku. Kousek za vrcholem jsme si uvařili poslední české jídlo a rozebrali si většinu věcí. Cestou do Chomutova přetočil Víťa tachometr – za kamiónem jel přes 80 km/h. Pomalu se začínalo stmívat, natankovali jsme. Z Lovosic, kde jsme se dívali na mapu, se Krťouz nerozjel. Po chvíli jsme objevili závadu – uchlastaný stroj. Protože, jako jediný spěchal domů, napadaly ho šílené nápady. Po dlouhém rozhodování Sváťa na jeden přistoupil a zkoušel Pinckem na laně roztáhnout Krťouzova nepojízdného pekáče. Víťa spal a já se zlomyslně koukal na tu komedii. První pokus nevyšel – nepřivazujte lano za vidlice, pokud máte volná řídítka! Podruhé si Krťouz přivázal provaz za střed řídítek. Ujel o něco více a předvedl mi i jiskřivou show. Když se s pár nadávkami zvedl ze země, roztahování také zamítl. Posbírali jsme věci okolo a Krťouz to jenom zkusil pustit z kopce. Pekáč chytnul. „Až do Rovenska to nechcípnu“, prohlásil Krťouz. Vzbudili jsme Víťu a vyjeli. Těsně před odjezdem jsme prohodili pár slov s babetistou, který jel okolo. Do Bělé pod Bezdězem jsme přijeli po nějaké strašné prdelovité cestě, samá díra, zatáčka, kopec… Náš tým musel vypadat strašně: Krťouz, kterému to téměř nesvítí a nemůže pekáče chcípnout, jinak se nerozjede, Víťa, který se každou chvílí chystal usnout, Martin, který nás sice chvílemi vedl, ale za tmy v mlze toho taky moc neviděl. Snažil jsem se nějak dávat pozor a jet plynule, jelikož mi už dvakrát spadnul řetěz a stále mi tam něco chrastilo. Docela často jsme zastavovali, kvůli zimě, kvůli navigaci, kvůli drobným poruchám. Vždy jsme poslali Krťouze blafat někam za roh, kde musel čekat, než se rozjedeme, protože neměl ani stojánek. Za Bělou pod Bezdězem projel Sváťa nějakou kozí stezku, aby Víťovi a Krťouzovi ukázal nejkratší cestu do Turnova. Rozdělili jsme se, abychom se o deset minut později opět sjeli na křižovatce v Debři. Krťouz to nedopatřením chcípnul. Po několika marných startech uchlastaného Pekáče se zeptal Víti: „Máš místo?“. Protože v okolí nebylo vhodné křoví, nechal Krťouz Pekáče opřeného o zeď u chodníku. Zatímco Víťa odvazoval brašnu, aby pobral „stopaře“, zjistil jsem, že mám prasklé 2 oka řetězu, takže jsem ho vyměnil za nový. Nyní jsme již jen ve dvou stavili v Mladé Boleslavi na poslední kafe a vyjeli na poslední třičtvrtěhodinovou cestu, která utekla nečekaně rychle. Plyn jsem ani na okamžik nepovolil, místy jsem zalehával, abych předjel Mustanga. V 5 ráno jsem byl doma. Neuvěřitelné po 4 týdnech a více než 5600 km.

PŘEDCHOZÍ