Expedition Scotland & England 2013

Ráno jsem se vzbudil jako první po sedmé hodině. Trochu jsem měl strach, aby nepršelo. Obloha byla momentálně zatažená. Při odjezdu jsme se pokusili natočit pár minut videa. Nejprve přejezd přes louku, poté jízdu zatáčkou. První zastávku, kterou jsme naplánovali, a skutečně nám vyšla, byla ve městě Haaksbergen před supermarketem. Zjistili jsme, že jídlo je za podobné, snad i menší peníze než u nás. Najedli jsme se chleba a Vítova posledního salámu. Krťouzovu vysočinu jsme na místě vyhodili, protože farma penicilin nevypadala nejlépe. Během oběda jsme se stali středem zájmu nejednoho kolemjdoucího. Dále nás překvapilo, že i staří lidé perfektně ovládají angličtinu. Jízdu jsme si užívali maximálně, cesty jsou tu perfektní a sem tam i hezká slečna. Okolí mimo město je taky nádherné. Občas pár domečků, nerozbité silnice a hlavně všude vedou cyklostezky, po kterých můžeme jako mopedisti jezdit. Místní mají ve velké oblibě koně, takže podél cest je spousta výběhů nebo různých sošek s koněm. Některé cesty jsou asfaltové, jiné dlážděné kruhovými dlaždicemi z betonu. Po jedné takové cestě jsme projeli okolo větrného mlýna z roku 1936. Samozřejmě jsme u něj zastavili. Všichni krom mě něco poladili na Pinckách, vyfotili jsme se a pokračovali po cyklostezce dál. Po pár desítkách kilometrů, (kdy jsme zastavovali kvůli navigaci) jsme udělali jídelní pauzu. Víťa přitom opět šteloval kladívka. Chvíli jsme poklábosili se starším párem cyklistů. Všichni jsou zde strašně milí a přátelští. Stále se ptají, zda nepotřebujete s něčím pomoct. Následně jsme popojeli do města Zwolle. Skoro v centru se Krťouz nerozjel z křižovatky. Chvíli opravoval na protější straně. Já mezitím pozoroval zvláštní dopravní prostředky. Jezdí zde nečekaně mnoho cabrio veteránů, ale také spoustu zajímavých kol - s podélným rámem na zavazadla či s různě zakřiveným rámem… Nejlepší však bylo kolečko-kolo, ve kterém se rozváželi vždy 2 malé děti. Víťa se Sváťou si dali zmrzku. Krťouz na závadu nepřišel. Přesunuli jsme naše stanoviště za roh do stínu. Asi po půl hodině Pincek šlapal. Bohužel než Víťa sbalil tašku na Mustanga, už to nebylo takové, takže jsme po 200 metrech zase stáli. Sváťa s Krťouzem šli opravoval, já s Víťou jsme si sedli na chodník, podiskutovali, prohlédli fotky a zhodnotili situaci. Město zde už nebylo tak hezké, jako předchozí. Cihlové domy nahradily domy s omítkou a přibyla zde spousta paneláků. Když se závadu podařilo vyřešit, vyjeli jsme dál směrem na Amsterdam.

V dalším městě jsme nabrali benzín z tankovacího automatu na platební karty. Před nejbližší křižovatkou Krťouz zjistil, že tam zapomněl rukavice. Když nás dohonil, ocitli jsme se v neuvěřitelné dopravní zácpě. Rozhodli jsme se, že nemáme čas v ní 2 hodiny stát a proto jsme se jí snažili objet postranními uličkami. Moc jsme ale postup neurychlili a do kolony jsme se vráti zhruba ve stejném místě, ve kterém jsme z ní vyjeli. Opět jsme čekali. Po tom, co jsme se vymotali z města nám cesta ubíhala úžasně rychle. Na cyklostezce byl jen mírný provoz a místy vedla krásně z kopce. Párkrát jsme zastavili kvůli Víťovi. Na jedné ze zastávek přišel na volný autokonektor a povolenou vačku. Já jsem se preventivně podíval do výfuku a vyklepnul jsem pár černých škvarků. Okolo nás byl les stejný, jako doma, pouze oplocený pletivem. V další městě měli dokonale vyřešenou situaci pro chodce, cyklisty a mopedisty – nad hlavní křižovatkou byl krátký most se dvěma zatáčkami. Jeho průjezd jsme si všichni vychutnali. Opět jsme nějakou chvíli jeli. Navigace nás vedla chvíli po hlavních cestách, poté po cyklostezce (tentokrát vedle dálnice). Na křižovatce, kde jsme najížděli na stezku, ztratil Víťův Pincek sílu v otáčkách; asi po kilometru nás dojel. Zastavili jsme na mostě Stichtse Brug. Fotili jsme mořský záliv s projíždějícími plachetnicemi i velké množství větrných elektráren na druhé straně. Zaujali nás dvoulopatkové, které jsme jinde neviděli. Od páru cyklistů, se kterými jsme se dali do řeči, jsem dostal plechovkové pivo, ale „užít až po cestě, před spaním“. Prý byli v ČR už dvakrát – Plzeň, Lipno, Kutná Hora… Když odjeli, přišel Víťa s tím, že mu v krabičce upadnul vzduchový filtr. Oprava již byla rychlá. Nevím, jakým nedopatřením jsme po pár kilometrech najeli na dálnici. Cesta nebyla příjemná, držet se při mrňavé krajnici a dávat pozor v hustém provozu. Zato kilometry ubíhaly. Místy jsme drželi 75 km/h. Cože je na 40 leté stroje obložené zavazadly skvělý výkon. Pouze Víťa měl maximálku na 60 km/h, takže to jistil zezadu. Z dálnice jsme sjeli přímo do Amsterdamu. Po pár kilometrech jsme přijeli ke stanici metra, kde bylo hlídané parkoviště, jen měli v půl 9 večer už zavřeno. Pincky jsme zaparkovali na spodní nehlídané a úplně prázdné parkoviště. Vzali jsme si nejdůležitější věci, přikryli stroje plachtou a vyrazili do víru města. Když jsme chtěli koupit lístky na metro, dali jsme se do řeči s jedním velice milým právníkem, který šel zrovna s manželkou na procházku. Když zjistil, že jsme turisti v Amsterdamu, varoval nás před drogami a poradil nám něco jako levný bufet za rohem, kde se rychle, dobře a levně najíme i v 9 večer. Trvalo asi hodinu, než jsme našli ten správný roh, přičemž jsme ještě jednou potkali onoho právníka. Metrem jsme popojeli do centra, kde jsme si za stmívání pochodili mezi vodními kanály a prohlédli si místní architekturu, např. kostely Sint Nicolaaskerk či Oude Kerk. Nejvýsadnější postavení mezi dominantami Amsterdamu mají ale jízdní kola, která se vyskytují naprosto na každém volném místě ve stovkách kusů. Závěrem jsme prošli vyhlášenou Red Light Distric. Zjistili jsme, že cena za 20 minut v zatažené červené výloze je všude stejná - 50€. I “kokain, kokain, free test” nám kdosi za rohem ulice hlasitě šeptal. Byť nás pohled do červených okýnek udržoval při vědomí, dlouho jsme to nevydrželi a vyrazili jsme spát na okraj města k Pinckům.

V 7 jsem vstal opět jako první, prošel jsem si vedlejší (asi univerzitní) kampus a přilehlý park. V parku na mě nic, krom malých kachen, nezapůsobilo. Urostlé stromy, rákos, kopřivy. V 9 vstal Sváťa a došli jsme nakoupit. Než jsme se nasnídali a sbalili, bylo půl 11. Nevyjeli jsme, Krťouzovi spadnul řetěz. Když ho nandával, zjistil, že mu na něm chybí spojka. Po opravě jsme popojeli na benzínku. Když jsme se vyhrabali, bylo čtvrt na 12. Začínali jsme mít strach, zda stihneme trajekt. Odjížděl sice až v půl 6 večer, ale v přístavu jsme měli být už ve 14 hodin. Amsterdam jsme docela projeli. Nejdříve jsme zastavili v jednom přístavu, poté jsme popojeli na jinou část k větším lodím. Po chvíli jízdy v městském provozu jsme dojeli k prvnímu zvedacímu mostu ve městě. Nemohli jsme na něj s Pincky, takže jsme ho vyfotili pouze z dálky z pohledu od městského divadla. Na náměstí Dam Square jsme potkali pár Čechů, takže jsme opět fotili (já si ještě skočil koupit pohled). Přestože jsme na vyhlášené ulici Red Light Street našli otevřené muzeum erotiky a muzeum marihuany s hašišem, vymotali jsme se z města bez jejich návštěvy. Z některých červených okýnek se na nás smáli spoře oděné slečny. Na ceduli Amsterdam, kde jsme zastavili kvůli fotce, Krťouzovi opět uchlastal Pincek. Mobil ukazoval čas 13:50. Znervóznili jsme. Naštěstí suchá svíčka Bosch nás nenechala ve štychu. V Lumen jsme nakoupili jídlo na trajekt a posvačili banány a levný kefír (koupil jsem ho omylem místo mléka). Do přístavu jsme dorazili přesně v 15 hodin. Nic se nedělo. Docela nás překvapila velikost lodi. Všichni jsme čekali mnohem větší! Po pasové kontrole jsme se stali středem pozornosti okolních motorkářů, kteří také čekali ve frontě na loď. Nalodění proběhlo bez problémů, jen jsme tradičně zakouřili zadní část trajektu našimi zplodinami. Modrý dým se nelíbil zejména cyklistům, kteří si zacpávali nosy. Hledání kajuty ve II. patře nám dalo docela zabrat. Ze III. patra do II. patra nevedly schody ani z jednoho konce lodi. Museli jsme prostředním schodištěm dojít do vyššího patra a z něj dolů do našeho II. patra. Pokoj byl extrémně malý, i tak jsme se do něj vešli. Hřál nás maximálně pocit, že levněji to nešlo. Nejprve následovala rychlá sprcha. Jakmile jsme ale zaslechli, že loď startuje motory, hned jsme rychle vyrazili na palubu. Na zádi jsme ochutnali místní pivo z plechovky a loď se mezitím rozjela z přístavu. Nejdříve jsme trávili čas na zadních palubách, poté jsme se přesunuli na přední, kde jsme se najedli a poté pokročili se slivovicí. Následně jsme prošli loď a navštívili například kino. V nyní prázdné restauraci na zadní palubě jsem napsal pohled, poté jsme s Víťou napsali vzkaz do lahve a za účasti všech pinckařů ho poslali do moře. Dále jsme navštívili whiskey bar s ochutnávkami. Při západu Slunce jsme se seznámili na palubě se skupinou holanďanů. Nalévali nás whiskou, my je slivovicí. Docela jsme si rozumněli, naučili nás například: „húúr“ (kurva), na oplátku se jim velice líbila naše „čupka“ a podobně. Také jsem si vyzkoušel polarizační filtr a při té příležitosti rozbil svůj UV filtr z foťáku. Čas rychle ubíhal. Po setmění zavřeli palubu a my se přesunuli do pohodlných křesílek kousek od baru. Naštěstí měl Sváťa rozum a vytáhl nás odtamtud v 1 ráno.

Ráno mě probudil Sváťa před 7 hodinou. V puse jsem měl značně vyschlo, hlava drobek bolela, alkohol jsem ještě v puse cítil. K tomu se přidal červený obličej od sluníčka a nevyspání. Ranní sprcha můj stav zlepšila. Na snídani jsme odešli, když Víťa ještě spal – jeho stav byl podle mě ještě horší. Sváťa se nám pochlubil s fotkami z východu Slunce. Nádhera. Zhodnotil jsem to, že nemůžu být všude. Alespoň jsem si pospal o hodinku víc. Ranní snídani (švédské stoly) jsem si užil víc než dost a to jsem ani neměl hlad. Řekl bych, že jsem ochutnal snad všechno, tedy krom pečiva. Toho jsem měl pouze dva druhy. Začal jsem sladkým, přes slané a maso až po saláty a zeleninu. Nejvíce nás zaujala smažená slanina. O mezi-pauze jsem došel pro Víťu, ten po rychlé sprše přišel za námi. Bohužel si jídlo dlouho neužil a po nějaké době nakrmil mořské rybičky skrz potrubní poštu (asi mořská nemoc). Pomocí brašen na foťák a batohů jsme si ještě vytvořili malé zásoby. No co, trajekt stál necelých 500 €, tak si můžeme malinko přilepšit.

Po předběžném sbalení jsme se přesunuli na přední palubu. Zde jsme potkali známé motorkáře z Anglie. Počasí nám přálo až na silný vítr. Pevnina byla na dohled. Pozorně jsme sledovali příjezd lodi do přístavu a zajímavé okolní stavby, zejména pozůstatky opevnění u ústí řeky Tyne. Při kotvení lodi se všichni pasažéři nahrnuli dopředu a sledovali jak loď přiráží ke břehu. Na špičce lodi pracovali lodníci a rovnali lana určená k vázání lodě. Najednou se ozvala silná rána a celý dav sebou trhl, to ale jenom lodníci střelili na břeh provaz, na jehož konci bylo navázáno lodní lano, které sloužilo ke kotvení lodi. V přístavu jsme si rychle prošli celou loď. Poté jsme rychle vyklidili kajutu a napakovali vše na stroje. Výjezd z lodi a pasová kontrola proběhla bez problémů. Ihned za přístavem jsem obepsal kámoše, že jsem s Pinckem ve Spojeném království. Borci zatím přehodili zrcátka na druhou stranu řidítek. Naposled jsme zamávali známým motorkářům a ve městě Newcastle upon Tyne (kde jsme se vylodili) jsme dojeli k Angel Of The North. Tento ocelový anděl je podle cedule nejnavštěvovanější umělecké dílo na světě. Chvíli jsme si odpočinuli na louce pod ním. V městě Newcastle nám Sváťa ujel na červené. V druhé vlně jsem vyjel jako první. Sváťu, který jel přede mnou, jsem zahlédl na poslední chvíli. Síla zvyku mě automaticky zatáhla na pravou stranu (nyní špatnou) Víťa i Krťouz jeli automaticky za mnou. Naštěstí nic nejelo a problém jsme vyřešili chodníkovou metodou. Dále jsme zastavili u pomníku na malém náměstí mezi kostelem, metrem, Univerzitou Newcastle a pěší zónou. Sváťa s Krťouzem si šli koupit místní SIM kartu. Chvíli potom jsem šel s Víťou hledat vodu. Ve volné chvíli jsem si prohlédl zajímavý systém bezplatného půjčování kol – dle čísla kola vám přijde sms s kódem od číselného zámku. Při vracení kola pošlete sms s novým kódem a místem, kde jste ho zanechali. Lidé v tomto městě neměli moc pochopení pro Pincky a koukali na nás spíš nevraživě, než jakkoliv jinak. Ani jsme neprojeli celé město a už jsme znovu stavěli. Víťovi vynechal Mustang a už se nerozjel. Něž přijeli Martinové, koukli jsme na svíčku. Byly na ní stříbrné tečky. První, co nás napadlo, bylo, že se rozlámal pístní kroužek. Sundali jsme hlavu a válec. Kroužky byly v pořádku. Přijeli Martinové. Společně jsme zjistili, že na klikové hřídeli je vůle v nesprávné ose. Závada byla jasná.

Přesunuli jsme se k půl kilometru vzdálenému pneuservisu. Zde jsme se dali do řeči s Mathewem - zákazník, který čekal na opravu auta. Protože v servisu neměli ani pořádný ponk, přetlačili jsme stroje k zídce pod strom. Naproti parkovišti na kterém jsme montovali byl jakýsi kostel, který byl obehnán stěnou na které byl rozmotán žiletkový drát. Po loňských zkušenostech nám šla práce od ruky. První zádrhel byl až při sundávání spojkového koše. Neměli jsme totiž trubkovou třináctku. Mathew se nám snažil pomoct, takže nám přinesl klíč z pneuservisu, ten bohužel nepasoval, neboť byl palcový. Šli jsme tedy s motorem dovnitř. Půjčili nám ráčnu. Druhý zádrhel nastal při sundávání ozubeného kolečka na klikové hřídeli. Zklamala nás Sváťova kombinačková metoda i moje (Bilčus-Krťouzova) metoda dvou šroubováků a kladívka. Stahovák v pneuservisu neměli. Po chvíli přešel Mathew s technikem a přinesli nám velké páčidlo. Za pár minut bylo kolečko dole. Někdo omylem ťuknul do závitu na klikové hřídeli, takže nám tam nešla vrátit matice zpátky. Možná by šla větší silou, ale nechtěli jsme ji zničit, protože jinou jsme neměli. Řekli jsme to Mathewovi. Přinesl nám tři jiné a kupodivu jedna z nich byla přesná matice do Pincka. A teď šrouby, rozpůlit motor, vyčistit, vyměnit klikovou hřídel a ložisko (protože zůstalo na té rozbité). Mezitím k nám přišel cikán z Mostu(v ČR). Jeho druhá věta byla: „A kluci, hulíte ganju?“ Při opravách nám povídal, že už tu je 5 let s rodinou, že pracuje na myčce… Taky nám povídal o šílené nesnášenlivosti národů a náboženství, které tu jsou. Nejhorší jsou prý muslimové. Osvětlil nám také, proč je kostel omotán žiletkovým drátem. Je to prý proto, aby tam černoši přes noc nevlezli a nezničili ho.Vraždy se zde prý odehrávají na denním pořádku, policie je neschopná. Nad vařičem jsme ohřívali karter abychom mohli vlisovat ložisko. Po doladění papírového těsnění jsme skládali převodovku. Poslední zádrhel byla kulička ve spojce. Někde jsme ji vyklepali. Chvíli jsme ji marně hledali, poté Víťa usekl šroubovákem kousek hřebíku. Minutu poté našel Sváta kuličku. Motor jsme doskládali během chvíle. Mathew odjel. Od roma (nepředstavil se nám) jsme dostali 4 coly. Ty coly získal přímo před námi jako vstupné od místních dětí, kterým namluvil, že my jsme známí televizní herci, kteří natáčí pořad o cestování, on nám dělá manažera a vybírá na nás vstup. Tím vstupným byly právě ony 4 coly. Přinesl mu je nějaký malý kluk, prý jeho táta dělá ve skladu a mají doma celou paletu. Taky jsme se dozvěděli, že Mathew je sňatkový podvodník a pomáhá tu tím islamistkám získat legální pobyt… Na třetí seřízení kladívek motor chytnul. Uklidili jsme po sobě, sbalili se a jeli natankovat. Za městem se rozléhala nádherně kopcovitá krajina, posetá stromy, domy a ovcemi. Vlnitou a zatáčkovitou silnici lemovala téměř vždy kamenná zeď. Několikrát jsme zastavili a hledali Hadriánův val. V některých kopcích jsme řadili i I. kvalt. Kopce nebyly dlouhé, ale poměrně rychle stoupaly a klesaly. Jízdu jsme si užívali. Na štěrkovitém odstavném parkovišti to Víťa rychleji zapíchnul. Krťouz prudce zabrzdil přední brzdou. Následkem toho mu na štěrku ujelo přední kolo a Pincek se už poroučel k zemi. Aby se Krťouz neodřel, byl nucen přeskočit řidítka, což vypadalo velmi směšně. Výsledkem bylo, že Pionýr ležel na zemi a blafal zatímco Krťouz dobíhal asi 5 metru vepředu. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Sebrali jsme se a jeli k jezerům. Jezera vypadala hezky, ale šeřilo se, takže jsme začali hledat nocleh. Krťouz našel vhodnou odbočku k vysílači BTS. Odbočili jsme. V noci byla poprvé trochu zima, za což jsem byl rád, protože jsem si až do té chvíle myslel, že mám zbytečně teplý spacák. Dalo nám trošku práce než jsem si vybrali vhodné místo, protože jsme se chtěli ochránit proti malinkým komárům zvaným Midges. Moc se nám ale nepodařilo se jich zbavit, proto jsem se rozložili uprostřed štěrkové cesty co možná nejdále od trávy, kde se jich vyskytovaly mračna. Usínání bylo poměrně nepříjemné, protože Midges se dostali naprosto všude, snad i skrz spacáky, a doslova nám pili krev.

Ráno mě probudil hlas Víti, povídal, že pokud nemám u sebe foťák, ať pro něj okamžitě jdu. Naštěstí jsem ho měl u sebe. Vykoukl jsem ze spacáku a viděl tam nádherný pohled. V údolí mezi kopečky pod námi (které byly samy o sobě kouzelné), se válela mlha. Do toho vycházelo na okraji skrz les slunce. Nepopsatelně nádherný pohled. Do toho v dálce z několika stran bečely ovce. Po 6té hodině ráno nelítaly mušky, o to víc jsem si tento pohled užíval. Se stoupajícím Sluncem se zvedala i mlha. Opět jsem na chvíli usnul. Za hodinu mě Víťa probudil znovu. Mlha byla zvednutá tak, že zalila téměř všechny kopce před námi. Zůstali jsme skoro jediní, jako ostrov v moři mraků. Rychle jsme vstali. Pomalu nás začala pohlcovat mlha. Chvílemi vál mírný vánek. Rozhodli jsme se jim to tam posnídat. Následně jsme dopnuli řetězy a asi v 9 vyrazili na Edinburgh. Po 2km Sváťa zastavil a kluci si udělali oblékací pauzu. Za další zastavení po mnoha kilometrech jsem mohl já. Poprvé za celou cestu mi nejel Pincek. Asi chudá směs. Ve velkém kopci se mi zastavil stroj. Od motoru se kouřilo. Zvýšil jsem hladinu, pozvedl spadlou jehlu… mezi tím přijeli ostatní. Stroj vychladl. Ještě jsem si utáhl kříž a pokračovali jsme. Na kopci byla hranice Skotska a Anglie. Několikrát jsme se vyfotili s produkty sponzorů, poslechli si dudáka. Těsně před odjezdem ke mně přišel místní motorkář; obdivoval naše stroje. Také povídal, že počasí, které máme, je naprosto nenormální v této oblasti, že 30 let nebylo takové horko. Bylo asi 20 °C. Po pár minutách jsme se sluncem vyjeli na nádherně kopcovitou cestu. Přejeli jsme několik kopců a závadu jsem měl zpět. V Jedbourghu jsme zastavili. Místo opravy jsme šli do města. U infocentra jsme nabrali vodu, kluci chytnuli wi-fi a poslali domů pár fotek. Já jsem plnil deníkové resty. Prohlídku města jsme zakončili na zmrzlině. Když jsme se vraceli k Pinckům, Krťouzův Pincek ležel na zemi a dva kluci ho zvedali. Než jsme doběhli k nim, byli pryč. Z Pincka byl vyteklý olej a benzínu zbývalo jen asi na 5km. Kyselinu v baterce jsme se rozhodli nekontrolovat vzhledem k tomu, že bychom museli sundávat všechnu bagáž. Chvíli jsme vymýšleli, co se stalo. Zda si kluci zkoušeli sedat a spadlo jim to, nebo jestli ho odfouknul vítr a jen spadl… Posadili jsme se na blízkou zídku a přemýšleli jsme. Mezitím jsme zjistili, že si Víťa sedl do žvýkačky. Jak jsme tak seděli najednou se Pincek začal znova naklánět a Krťouz ho jen na poslední chvíli zachytl. při bližším zkoumání jsme zjistili, že se asfalt pod Pinckem na Slunci rozpálil a povolil pod stojánkem. Stojánek se tak zabořil do země a pionýr spadl.

Za moment se kluci vraceli a povídali, že ho zvedali už po druhé. Tato zkušenost potvrdila pouze skutečnost že na dvacetistupňová vedru tu opravdu nejsou připraveni. Mezi tím jsem pročistil výfuk u svého Pincka. Za rohem na benzínce jsme natankovali. Na vyhlídce Scotish View jsme se najedli místního chleba a české paštiky. Kluci poladili stroje. V malém městě pod vyhlídkou šel Sváťa spravovat. Při jednom pokusu odjel o kus dál a dlouho se nevracel. Krťouz se vyrazil podívat, co se stalo. Víťa si šel vyměnit prasklý drát v kole. Já psal deník. Asi po čtvrt hodině oba přijeli. Sváťa na vyhlídce nedotáhl šroub u kladívka a vytrhl se mu závit u pertinaxové destičky na zapalování (má jinou klec). Kluci to vyřešili matící. Kurz jsme drželi stále na Edinburgh. Vedlejší cesty tu mají v celkem solidním stavu, ale ty městské jsou rozbité více než u nás. V Edinburghu jsme nejdříve zastavili u rybníka (jezera) s labutěmi pod Arthur Seat. Po chvíli válení jsme vyrazili nahoru na sedlo. Cesta vedla poměrně přímo, prudce do kopce. Nahoru jsme se vyšplhali během chvíle. Nahoře se nám naskytl nádherný pohled na celé město, bohužel historická část byla lehce zamlžená. Několikrát jsme se vyfotili a šli zase dolů. Dole u rybníka jsme poprvé ochutnali marmeládu z trajektu. Cestou ke Calton Hill jsme nakoupili chleba a 4 vody. Před obchodem se s námi dali do řeči 2 malí kluci. Chtěli se svézt, moc nechtěli pochopit, že jim to nechci a neměl bych půjčovat; tak se poptali alespoň na pár parametrů a s posměšky utekli. Pod Caltron Hill jsme nechali stroje a šli se podívat nahoru. Celý park jsme důkladně prochodili. Mě osobně nejvíc zaujala hvězdárna z roku 1812. Bohužel vedle ní opravovali, takže jsme ji neviděli zblízka. Jako poslední jsme si šli prohlédnout dělo. U něj nás zastihl mladý polák. Asi jsme pro něj byli dost nápadní, protože se hned ptal, jestli ty stroje dole jsou naše. Povídali jsme si jen chvíli, protože jsme byli všichni extrémně utahaní. Spíš jsme jen odpovídali jeho otázkám. Pomalu se začínalo šeřit. Naštěstí jsme měli ještě dost času. Popojeli jsme na náměstí West Princes Street Garden a vyfotili se. Než jsme ale odjeli, přišli k nám dva Češi. Kluci, jako my. Byli v Newcastlu na nějaké brigádě. Docela jsme se zapovídali. Na jedné křižovatce jsme se omylem rozdělili. Skoro každý Pincek jel jinam. Než jsme se znovu sešli, ztratili jsme další čtvrt hodinu. No alespoň jsem vyfotil kamenného Jamese Clerka Maxwella na jednom náměstí. Chvíli potom, co jsme se sešli, se povedlo Sváťovi projet křižovatku na červenou, ale v protisměru! Nikdo z nás nechápal, co tam ten semafor dělal. Když jsme spěchali z města ven, Krťouzovi na jedné křižovatce vypadla láhev s vodou a prorazila se o asfalt. Jak se kutálela po křižovatce a stříkala z ní limonáda, Krťouz česky na celou ulici nadával. Toto české nadávání nemohli přeslechnout opěti ti samí Češi, které jsme potkali před půl hodinou na druhém konci půlmilionového města. A opět jsme se s nimi zakecali. Bylo skoro 11 večer, Víťovi nesvítilo zadní světlo, Krťouzovi přední. Během průjezdu se Krťozovi propíchla láhev s pitím a nechával za sebou mokrou stopu. Sváťa setřásl policii, aniž by o tom věděl, omylem totiž objel kolečko okolo náměstí. Pří výjezdu z města ztratil Sváťa láhev s olejem a pití; našli jsme pouze tu s olejem. Na hledací zastávce jsme opravili světla a lehce poladili stroje. Při výjezdu z města jsme potřetí potkli naše čechy, ale už jsme neměli sílu se znovu zakecat a s pár nechápavými větami jsme vyrazili z města ven. Na okraji města jsme našli odbočku do lesa, kde jsme přespali. Byl jsem tak utahaný, že jsem šel spát bez večeře.

PŘEDCHOZÍ       DALŠÍ