Expedition Scotland & England 2013

Noc byla klidná, jen k ránu mě otravovali masařky. I když jsme vstávali v 8 hodin, vyjeli jsme až před 10 hodinou. Po pár kilometrech jsme se vyfotili u mostu Fort Rail Bridge, zde Víťovi přestal ukazovat tachometr. Kousek za městem přestal Sváťovi jet Mustang. Opět ladil zapalování, ale závada byla asi v ucpaném vzduchovém filtru. Při pokusu o opravu a jeho vyčištění se ulomila guma, která ho držela. Po necelé hodině vyměnil Sváťa trysku za menší, motor se neuchlastával a mohli jsme vyrazit na cestu. Asi po 5 km jsme natankovali. Sváťa vypral na benzínce špinavý vzduchový filtr, my ostatní prádlo. Následující zastávku jsme udělali u Falkirk Wheel – otočného zdymadla pro lodě. Prohlédli jsme si vodní dílo, najedli jsme se, pospali si a vyrazili jsme dál. Cesta byla strašná – děravá polňačka, kde jsme málem vyklepali duši. Asi po 10-ti km to Sváťovi zase netáhlo a musel vyměnit trysku zase za větší. Krťouz přitom naletoval do patice novou žárovku, aby mu konečně svítilo přední světlo. Pomalu se blížil večer, projížděli jsme okolo hradu . Za dalším městem jsme opět opravovali. Sváťa ladil hladinu benzínu v karburátoru, Víťa odtrh, já jsem dopnul řetěz a dotáhnul kříž. Při zkušební jízdě vyjel Krťouz suverénně do protisměru, kde potkal kamión. Zachránila ho polňačka na kterou pohotově odbočil. Za celý den jsme konečně ujeli pořádný kus cesty a zastavili jsme asi 20 km před Dundee. Najednou se prudce ochladilo, zamračilo se a foukal silný protivítr. V dálce byl vidět déšť. Předběžně jsme si oblékli holínky a pláštěnky. Přibližně 5 km před Dundee jsme hledali místo na spaní. Po prohlídce okolí, jsme se rozhodli, že pojedeme dál. Na mostě jsme chytli vítr do zad. Mazali jsme to 70 na čtvrt plynu. Stále nepršelo. Natankovali jsme v non-stop Tescu a jeli hledat místo na spaní někam za město. Po pár odbočkách na polní cestu jsme natrefili na malý palouček. Asi o půlnoci jsme si lehli mezi stroje. Opět jsme ani nevečeřeli. Jen, co jsem usnul, vzbudili mě kluci a šli jsme natahovat plachtu. Začínalo krápat.

Během noci jen chvílemi drobně poprchávalo. Ráno (no spíš dopoledne) jsme se najedli a velmi pomalu sbalili. Vyjeli jsme chvíli před polednem, místního času. Asi po 15 km jsme udělali pauzu na ladění a toaletu. Obloha byla téměř monoliticky zatažená. Silnice tu mají podle mého názoru horší než u nás. Dojeli jsme ke Scurdie Ness Lighthouse. Krťouz si krátil “čekání” házením kamenů do moře ale ve skutečnosti jsme čekali spíše my ne něj. Na další zastávce u Dunnottar Castle se situace opakovala, ale alespoň jsme se vykoupali. Dokonce se nám povedlo zachytit i několik tuleňů. V Aberdeenu nám Krťouz domluvil u své spolužačky přespání. Michaela, které tu všichni říkali Kejla pracovala v letištním kiosku a bydlela s dalšími 2 holkami v podkrovním bytě. Ona ani její druhá spolubydlící neměla volno, takže nám otevřela jejich kamarádka, která brzy odešla a my zůstali sami v cizím bytě. Za nedlouho přišla Kejlina první spolubydlící; slovenka, která netušila, že máme přijet… V hospodě to někdo okomentoval, nečekaný příjezd 4 kluků do bytu holek? - Vánoce!.. Pivo je tu jiné než u nás, takové mnohem hutnější, ale když se vezme náš chleba a naše pivo, tak to dohromady vytvoří stejně hutnou hmotu, jako Skotský “chleba” se Skotským pivem. Večer jsme si ještě dlouho vyprávěli zážitky.

Ráno jsme vstávali okolo půl 10. Pomocí počítače jsme vyřešili místo na paměťových kartách. Kejla s kamarádkou připravili královskou snídani pro všechny. Vaječná omeleta se šunkou a zeleninou nás naprosto okouzlila. Navrch ještě čaj s pomerančem a limetkou, po cestovních podmínkách to bylo naprosto neuvěřitelné. Chvíli před polednem jsme vyrazili s Kejlou a Mícou na radnici. Ještě s jedním jejich kamarádem jsme měli VIP prohlídku. Taťka Mícy se v ČR seznámil s Colinem. Po krátké debatě zjistili, že jeho dcera studuje ve městě, kde Colin pracuje v radě města… Po pár emailech byla exkurse na světě. My přijeli náhodou přesně den před smluveným termínem prohlídky. Pohled do zákulisí radnice byl skvělý, kdybych rozuměl více než každé desáté větě, neměl by chybu. Po zakončení každý dostal památeční odznak a prospekt. Po prohlídce jsme v supermarketu koupili 3 grily na jedno použití, pití, pečivo a klobásy…Chtěli jsme ochutnat místní specialitu – ovčí žaludek, jen jsme nevěděli, jestli se nám to podaří opéct. Takže jsme koupili něco podobného, ale nakrájeného. Chutnalo to, jako cizrna, takže jsme to snědli samotné (s bagetou se to jíst nedalo). Klobásy s jablkem chutnali o poznání líp. Krom krátkého koupání v moři jsme v podstatě prováleli odpoledne na louce a rovnali si záda. Když nás válení přestalo bavit, došli jsme si do bytu sbalit věci (holky na nás čekaly na pláži). Krťouzovi strašně dlouho trvalo, než se sbalil. Na louku k pláži jsme přijeli asi v 8 večer. Nejvíce nás překvapila Kejla, sedla na Mustanga a lítala na něm po louce, jako drak. Všem nám spadla pusa. Nikdo jiný si netroufl řídit, takže jsme dělali závozníky. Po dlouhém děkování a loučení jsme vyjeli na benzínku. Nejdříve dostal Krťouz přes reproduktory vynadáno, že tankuje do PET lahví, potom, že píšu u stojanu SMS. S Krťouzem jsme měli prázdnější přední kolo, tak jsme ho chtěli dofouknout. Já to stihl za peníze pána přede mnou. Krťouzovi pomohla Víťova pumpička. Sváťovi Víťova pumpička neseděla, takže skrz kovový hrot uprostřed šlaufku utekl celý obsah duše ven. Identifikovali jsme špatně závadu a vyměnili duši. Tentokrát už jsme foukali kompresorem. Na druhý pokus už seděl plášť správně. Před 10 hodinou jsme opustili Aberdeen. Hned za městem mi přestával jen Pincek. Slyšel jsem zvuky, jakoby se přidíral motor. Pro jistotu jsem přidal olej do převodovky i do benzínu a vyčistil výfuk. Docela to pomohlo. Cestou dále jsem se malinko zamotal do štěrku u krajnice, ale ustál jsem všechno. Po 70 km našel Krťouz ideální odbočku, kde jsme rozdělali ležení. Výhoda odbočky tkvěla v tom, že byla blízko betonového mostu, pod který se bylo možno v případě deště schovat. Povečeřeli jsme sendviče z letiště od Míci. Usnuli jsme okolo jedné pod oblohou poseté hvězdami.

K ránu jsem se párkrát vzbudil. Spacák jsem měl mokrý od rosy, jinak bylo krásně. V půl 8 nás vzbudil Víťa, abychom vstali. Chvíli potom okolo nás projel děda na čtyřkolce. Na kopci zkontroloval krávy a přijel zpět za námi. Poptal se nám, jestli jsme měli dobrou noc, a jak se nám libí ve Skotsku. Po jeho odjezdu jsme snědli poslední paštiku z Čech. Vyjel jsem, jako první a provedl u silnice drobné opravy Pincka. Za nedlouho jsme vyjeli, opravdu nám to frčelo. Málem jsem začal Pionýry chválit. Neprávem, protože se mi ulomila (již svařovaná) řadicí páka. Město Elgin nás tedy nepřivítalo úplně skvěle, v nejbližším autoservisu nás odkázali na servis MG Motors. Kluci se vrátili snad za 15 minut. Já jsem zatím s Víťou „odbyl“ jednoho obdivovatele. Svaření stálo 10Ł. Za pár minut jsme zase jeli. Následující zastávku jsme udělali až za několik hodin u jezera Lochness. (Poprvé za celou cestu mě oprvadu bolela prdel.) Umělý vodní ještěr, je jako živý, alespoň to vypadalo podle davů fotících se turistů – také jsme k nim notně přispěli. Návštěva hradu nás nepřišla na 8Ł, protože jsme to neobětovali za vstupné, také jsme se nevykoupali, jelikož jsme neobjevili přístup k vodě, ačkoli to už několikrát vypadalo nadějně. Při pozdním obědě u nás zastavilo asi 6 tříkolek, které jely charitativní okruh tří kol po Skotsku. S jezerem jsme se poměrně rychle rozloučili a začali stoupat k výšinám. Podle značky 15% po 1,5 míle. Kluci to zvládli celkem obstojně, to jen já jsem musel v půlce seskočit a tlačit; naštěstí mě nikdo neviděl. Pomalu jsme začínali vjíždět do hor, silnice se kroutila, stoupala a klesala. Po tankování jsme se přioblékli a vyjeli do skutečných hor. Krajinu, kterou jsme právě projížděli, nikdo z nás nečekal. Všude vřesy, které místy i kvetly. Mezi kamením rostly sem tam nízké stromy. Cestu jsme si užívali. Den jsme zakončili u černě zabalených balíků (sena?), které byly položeny na staré cestě v zatáčce. Při vaření večeře nám došel plyn v kartuši, takže jsme poprvé za celou cestu rozdělali oheň. Obětoval jsem ešus a pomocí tvrdého drátu jsme z něj udělali kotlík. Všechny nás překvapila rychlost ohřevu vody na ohni který nebyl “instantní”.Večer už byla pořádná zima a tak jsme si na spaní nasadili čepice, které nám darovaly holky v Aberdeenu. Před spaním jsme přetočili na zítřek benzín do PET lahví, protože rozestupy mezi benzínkami se neustále zvětšovaly a my potřebovali mít nějákou rezervu. Nakonec jsme po chlapsku uhasili oheň a šli spát. Obloha se začínala plnit mraky, foukal vítr. I přes to, bylo dobře vidět. Spát jsme šli okolo půl 1.

Ve městě Lairg se nacházela naše poslední benzínka na následující den a půl. I když stál benzín skoro 1,5Ł za litr, nabrali jsme plné nádrže i PET flašky. O kousek dál jsme nakoupili chleba a vodu zhruba na stejnou dobu. Jen co jsme vyjeli z města, začala opět drsná horská krajina. Skrz ní vedla jen úzká asfaltka pro jedno auto a každých 100 – 300 m byl vyhýbací pruh”passing place”, do kterého by se vešel autobus. Cestou jsme si povídali se dvěma cyklistkami, několikrát jsme se s nimi i předjeli. Krajina se nám opravdu líbila, takže jsme neustále zastavovali a fotili. U posledního jezera se Víťa vykoupal, voda byla sice pěkné prohřátá od Sluníčka, protože byla mělká, ale foukal silný vítr a bylo zima. Celý den jsme strávili vyhlídkami na krajinu, jezera a fjordy. Na silnicích pro jedno vozidlo se všichni zdraví – cyklisti, motorkáři, řidiči automobilů i karavanů. Je to velmi příjemné po zkušenostech z evropských silnic, kde nikdo nezamává, jak je den dlouhý. Při svačině u The Kyle of Tongue jsme pozorovali silný odliv. Přímo před námi vykouknul z moře ostrůvek, který stále rostl a rostl. Okolo 5 odpoledne jsme přijeli k vyhlídce nad pláž u města Durness. Byli jsme docela unaveni, protože jsme jeli asi 3 den proti větru a to se i z normální jízdy po rovině stane závod o zařazení trojky. Pomalu jsme přemýšleli, kam jít spát a jestli jet s Pincky na pláž. V tom k nám přišel ze zaparkovaného karavanu nějaký Skot a doporučil nám místo na spaní na louce vedle skály. Dále povídal, že Skotsko není Anglie a že je povolené všude volně kempovat. To nás potěšilo nejvíce. Nakonec nám poradil, ať jedeme na pláž do Durness. Normálně ať si otevřeme branku a vjedeme do písku, že tam jsou krásné písečné duny – skvělé na vyblbnutí s motorkou. Hned jsme jeli – město bylo vzdálené asi 4 kilometry. Po pláži už jezdila motorka a čtyřkolka, takže jsme neváhali a otevřeli si branku. Po suchém písku to moc nejelo, za to na mokrém to mazalo i na trojku. Na druhém konci pláže byly opravdu písečné duny, skrz ně vedla asfaltka, kterou místy písek už zavál. Všichni jsme si to užívali. V jednom závanu jsme úplně uvízli. Nechali jsme tam Pincky a šli jsme se podívat k majáku. Bohužel to nebyl maják, ale zkušební střelnice královského námořnictva. Přes místy podmáčenou louku jsme se vrátili ke strojům; ani nebyly moc zaváté. Postupně jsme sjeli zase na pláž. Blbli jsme na pláži, jako by to bylo u nás za kopcem a ne dva tisíce km od domova. Závod dvojic vyhrál Sváťa nad Krťouzem a já nad Víťou. Chvíli na to projel Krťouz blízko vody až mu vlna šplouchla na válec a nejspíš zkratovalo fajfku. Pincek přestal jet. Mě se pro změnu dostal asi písek do trysky, no tlačit 500m po písku naloženého Pincka nebylo nic moc, ale za to poježdění to stálo. Na noc jsme se vrátili zpátky k vyhlídce, kde nám Skot doporučil spaní na louce vedle skály. Velkou výhodou bylo, že jsme našli závětrnou stranu, kde nefoukalo tolik. Dneska jsme si troufli spát bez přípravy na déšť. I když jsme si uvědomovali, že jsme na pláži strávili poměrně dlouhou dobu, velice nás překvapilo, kolik je už hodin. I když bylo ještě světlo, tak bylo půl jedné v noci. Tato skutečnost byla způsobena tím, že jsme vyjeli k mořskému břehu a proto nic nestínilo pronikání slunečních paprsků ze severu. Durness má podobnou zeměpisnou šířku jako Aljaška a v létě zde je v noci pouze šero.

Z ležení jsme se vyhrabali okolo půl 10, šli jsme snídat a dolévat benzín z PET lahví do nádrže. Popojeli jsme na parkoviště, kde jsme nechali stoje a šli jsme na pláž k vodě. Když jsme se vrátili, byl Sváťův Mustang podepřený přes stupačku o jeho helmu. Prý spadnul a nějaký chlap ho zvednul a podepřel. Sváťa zjistil, že mu z helmy zmizely brýle. Zřejmě je odnesl člověk, který se o Pionýra tak zajímal. Každopádně jsme je už nenašli. Za nedlouho jsme dojeli opět do Durness, tentokrát jsme se už nezastavovali na pláži a pokračovali jsme dál. Krajina na severu byla úžasná, byť malinko poprchávalo. Kopce lemovaly domečky, pasoucí se ovce, na které jsme několikrát čekali, než nám přejdou přes cestu. Cesty jsou zde úzké, s prudkými zatáčkami a velkými převýšeními. Největší sklon (25%) jsem naštěstí zahlédl cestou dolů, jinak bych si nebyl jistý, zda bych po takovém stoupání dokázal Pincka vůbec utlačit. V místech, kde mi nejel Pincek jsem dokonce zahlédl snad nějaké malé stádo jelenů. Asi 10 km od Inverness jsme našli dokonalé ubytování – malá stříška na parkovišti, u které byl stůl s lavicemi. K tomu se nabízely i toalety s teplou vodou. Hned jsme se zabydleli. Sváťa vyrazil na nákup do Inverness, my ostatní zatím připravili oheň. Tento večer jsme si užili – nepršelo, nefoukal vítr, nelétaly okolo nás žravé mušky… Když už kluci spali, vypral jsem si oblečení. Zalehl jsem asi v 1 ráno.

Ačkoli jsem šel spát jako poslední, vstal jsem, jako první a rozdělal oheň na uvaření ovesné kaše. Než vstali ostatní, šel jsem se podívat na Rogie Falls (vodopády), okolo kterých vedla necelé 2km dlouhá naučná stezka. Asi po půl hodině jsem přišel zpátky do našeho mini kempu. Místo ovesné kaše mě čekalo rychlé balení věcí, jelikož nás navštívil místní správce a sdělil nám, že máme do půl hodiny odjet, nebo volá policii. Vyhnuli jsme se Inverness, kam tedy ani naše trasa, neměla vést. Po pár kilometrech jsem musel vyměnit svíčku. Foukal docela silný protivítr, byla zima, nikomu se nejelo dobře. Na ostrově Skye nebylo lépe. Přijeli jsme do mlhomraku, takže k větru a zimě se přidal i drobný déšť. Kousek za mostem upadnul Sváťovi karburátor. Když ho izolačkou připevnil zpět, nerozjel se Víťa, čehož si Sváťa s Krťouzem nevšimli. Všichni jsme se sjeli až na benzínce. Netankovali jsme, pouze jsme se na chvíli schovali před deštěm. Víťa měl živý vstup do rádia Jizera. Následně jsme zaujali kluka na MZ 250. Po krátké svačině jsme pokračovali dál. Za celý den se počasí nezlepšilo, takže jsme i výstup na nejvyšší horu po půlhodině stoupaní vzdali a vrátili se v mlze dolů. Většinu cesty jsme jeli v mlze. Na pár odpočívadlech jsem zahlédli Slunce, Krťouz toho využil tak, že usnul v pangejtu vedle cesty. Začínala nám být zima, přemýšleli jsme o ubytování… Dříve než “Free rooms” našel Sváťa vyhlídkové místo nad svažitou loukou u moře. Zde se pravdě podobně lámaly mraky, protože všude okolo nás poprchávalo. Na závětrné straně jsme poprvé rozdělali vrchní plachtu stanu. Plot oddědělující svah od cesty jsme využili, jako sušák na prádlo. V nedalekém lesíku jsme nasbírali dříví na oheň. Teplé jídlo přišlo všem vhod.

PŘEDCHOZÍ       DALŠÍ