Expedition Moldova 2016

Od rána pokračujeme v opravách. Já si opravím zadní světlo a jdu vařit gulášovku s cibulí. Víťa pokračuje v dotahování drátů v kolech a pilováním ostrých hran. Sváťa kouká Víťovi na spojku, která již několik dní za studena prokluzuje. Závadu jsme neobjevili. Odjíždíme před polednem a stále stoupáme do kopce. Dle Víti za 34 km zastavíme u obchodu, Sváťa okamžitě rozmontuje spojku mezi karburátorem a kolínkem. My zjistíme, že obchod je zavřený, vaříme tedy těstoviny s mexickou omáčkou. Celkem bez problémů dojedeme k nejvyššímu bodu přírodního parku Putna-Vrancea, kde se dáváme do řeči s cestovatelem z Bulharska. Jsme zhruba 1200 metrů nad mořem. Odhadem sjedeme do oblasti náhorní plošiny zhruba 500 metrů vysoké. Frčímě, jako o závod v celku po rovině. Svačíme v Targu Secuiesc, kde si Víťa posadí malého kluka na blafajícícho stojícího Mustanga. I když je benzínka vedle, netankujeme - myslím si, že dojedu až do 40 km vzdáleného Brašova, což se nezdařilo, takže mi Krťouz odtočil 2 deci na posledních 5 km. Opět jedeme na plný plyn po hlavní silnici na Fargaras. Kousek za ním se začíná šeřit. Oblékneme se, Víťa si vyndá jehlu - prý, aby to víc jelo. Za nedlouho odbočujeme na známou silnici Transfagaras a za prvním městem to zapíchneme v kopci na odbočce do lesa. Začínám se bát, jelikož Krťouzovi přeběhnul přes cestu pravděpodobně medvěd. Natáhneme plachtu, kdyby pršelo a vyplatilo se. Naštěstí byl déšť mírný a plachta naprosto postačila.

Posnídáme rajskou a jedeme stoupat výše. Víťa, jako jediný rozmázne lejno na lesní cestě. Dvojka už mi to místy nebere, řadím níže. Lesy Pomalu zmizí a objeví se serpentinovité stoupání s panoramaty. Často zastavujeme a kocháme se, na lanovku, na stádo ovcí, na potoky... Téměř všichni na nás mávají. Jsme nahoře 2047 m. n. m. Vše si důkladně prohlédneme, k svačině si dáme kozí sýr, zabalený v bramborovém těstíčku opečený v alobalu na grilu... Dáme se do řeči s motorkáři z Itálie a nabídneme jim pálivou papričku, kterých nám neubývá. I když Krťouz ukazuje málo, málo, paní ukousne řádně. Čekáme, co bude dál. Od její kamarádky se dozvíme, že je závodně pojídá pálivé papričky. Ohodnotila to, že jsou pálivé, ale nedala to na sobě znát. My pokračujeme dál tunelem, na konci kterého nás čekala nepříjemná zatáčka a klesání dolů. Bohužel Sváťa si v ní přibrzdil přední brzdou a na štěrku mu podjelo přední kolo. Když jsme dojeli my ostatní, už se sbíral... Rozbité zrcátko a světlo, ulomená stupačka a naražený kotník a velká boule nad ním.
Mustanga připravíme na jízdu - Sváťa dostane ledový obklad a prášky proti bolesti. Krťouz rozhodne, že se vrátíme zpátky dolů a pojedeme do nejbližšího většího města na rentgen. Sibiu je vzdálené cca 65 km, prvních 25 km klesáme z průsmyku, pak pálíme 40 km po rovině. Krťouz vyměnil pro Sváťův komfort svého pekáče za nabouraného Mustanga. Nemocnici jsme našli rychle. Krťouz vyrazil se Sváťou a já s Víťou hlídáme stroje. Wifi připojení jsem v širokém okolí nemocnice nenašel, tak alespoň samoobsluhu, kde jsem dvou slečnám vyhnal z obchodu holuba a mohl jsem si za to dobít fotoaparát a notebook.
Snad po dvou hodinách přijde Krťouz, že Sváťa má zlomenou lýtkovou kost a sádru kus nad koleno. Odjezd na Pinckovi je nemožný. Najdeme mu kolík od malého stromku a na něm ho odneseme z nemocnice (kde nedostal berle) k našemu stanovišti. Vlak do Budapešti jede až za 5 hodin z 300 m vzdáleného nádraží, máme tedy relativně čas vymyslet, další postup.
Pokud se chceme někde domluvit, nejde to, anglicky nikdo nemluví, rusky nepremává, občas bychom se chytli němčinou, ale v té ovládám pouze pozdrav. Nemluvíme a ukazujeme.
Snad samo nebe nám poslalo svého vyslance, který venčil psa a zahleděl se na nás. Místní pán Dori Dobrota uměl anglicky, nabídl nám místo v pár stovek metrů vzdálené garáži a ještě autem dovezl Sváťu na nádraží. Za nedlouho za ním přijedeme i my a povídáme si do odjezdu vlaku.
Jen co Sváťu odvezl vlak, z Krťouze vypadlo, že spěchá na oslavu a v sobotu musí být doma. Na zhruba 1300 km máme dva dny, dvě noci. Uzavřeme dohodu, že pokud se zastavíme u Balatonu, uděláme vše proto, abychom to stihli. Za Sibiu natankujeme a zapíchneme to na opuštěné benzínce u staré silnice okolo půl jedné v noci.

Vstáváme v 5 ráno našeho času, zde je 6 a začíná se šeřit. Bez jídla vyrážíme ihned za Krťouzem na benzínku dát si ranní kávu. Když zastavujeme okolo 9 ráno znovu natankovat a máme najeto téměř 150 km. Rychle se najíme a pokračujeme dál. Po poledni jsme na hranicích v Nadlac - Nagylak. Rumunsko opouštíme snadno a rychle. Na vstupu do Maďarska pouze ukážeme české občanky. Asi nám věří, že v taškách uprchlíka nemáme. Při 40°C to letíme po rovinkách, co to jde. I hned za hranicemi mě zaujme veslařský kanál, ale nemáme čas, takže nezastavujeme.
Rovinky jsou nekonečné, snad se blíží i délce dvaceti km. Pokud nás kdykoli předjede kamion, ještě za 10 minut je vidět před námi někde v dálce vpředu. Rychlost, kterou se přesouváme z bodu A do B se blíží udržitelné šedesátce, což je krásné číslo při tak naložených Pinccích.
Proti únavě a spánku neustále žvýkám žvýkačku, dokud mě extrémně nebolí pusa.
Za celý den jsme 5 krát tankovali, naposled asi 70 km od dnešního orientačního bodu – Balatonu. Správnou odbočku jsme přejeli, takže při západu Slunce jsme uhnuli na vedlejší asfaltku, která se změnila v cestu z bořivého písku – alespoň nějaké zpestření. O Sváťovi se dovíme, že je v teple domova.
Při každém našem oblékání byl Krťouz nervózní stále víc a víc. Za úplné tmy jsme okolo 10 dojeli do obce Balatonvilágos. Už jsem nechtěl za tmy a vyčerpání pokračovat dál a zároveň jsem chtěl okusit trochu Balaton, takže jsme Krťouze poslali, jako předvoj do ČR. Asi za hodinu se nám ozval, že spí na zavřené benzínce 50 km od nás. S Víťou jsme prošli přístav a šli se vykoupat. Hospody zavírali v 11, takže jsme se uvelebili v zapadlejší části parku nad kempem.

V noci přišla silná bouřka se stovkami blesků – přesunuli jsme se pod přístřešek zrušeného obchodu a spali až do svítání. Po vykoupání v klidu vyjedeme směrem na Veszprém, kde tankujeme a snídáme. Silnice nečekaně stoupá, nás však nic nezastaví. Až v Győru zastavujeme v centru a jdeme na guláš. V první hospodě neberou karty, takže utratíme poslední forinty za dvě třetinková piva a hledáme dál. Po výborném obědě přejíždíme prázdné hranice, za kterými se Víťa dá s chutí do řeči s policisty. Pincky velmi dobře znají a skoro nám nevěří naši cestu. Dovídáme se o tom, že Slováci netíhnou tolik k technice – důvod proč Jawa 50 není u našich sousedů nikde vidět.
Znovu tankujeme v Bratislavě, Víťa zkušeně nalepí izolepou na nádrž Mustanga telefon s navigací. Neposloucháme Krťouzovy rady a jedeme po staré silnici (on to projel po dálnici). Do ČR vstupujeme Lanžhotem.
Kamarád v Kobylí je stále nejistý – nebere telefon, ale zjistím jeho adresu, takže přijedeme až před barák. V tom mi zavolá, že se právě vrátil domů. Nadšení z naší nijak neskrývá. Při menší hostině vyprávíme zážitky z cesty až do půlnoci.

Budík na sedmou ranní je krutý, zažívám snad nejklidnější spaní za celou expedici, ale vstáváme. Po snídani odmontuju bagáž a jdeme s Romčou projet vinné sklepy v Bořeticích. Následně nám vytáhne svoje dvě ČZ 250, na kterých se krátce projedeme. Nikdo z nás by neměnil. Už jen rychlá rozlučka a vyrazíme na cestu. Na první benzínce okolo 10 dopolední zjistí Víťa, že mu praskly řídítka uprostřed pod svařeným T. Svařovat to nikde nechce - už to prý dojede domů.
Brnem nás Víťa vyvede bez zaváhání. Dále pokračujeme na Kuřim. O pár km dál malinko zaváhám u Víru, neodbočíme a objedeme téměř okruh. Nespěcháme a spíš se snažíme cestu si užít. Pod přehradou nás zaujme mlha nad potokem – pohled, jako z pohádky. V Borové u Poličky tankujeme a obědváme v hospodě. Při mírném dešti nám to určitě zlepší náladu. Zjišťujeme, že domů už to opravdu není daleko. Přes Vysoké Míto dojedeme do Hradce Králové. Opět začíná mrholit. Už se neoblékáme a jen v Milovicích se schováme v největším dešti pod benzínkou.
Jsem doma, přibližně den po Krťouzovi a dva dny po Sváťovi. Odstrojím Pincka, s Víťou rychle posvačíme a frčíme ještě do Jičína, kde se u lazara všichni sejdeme a sesumírujeme poslední dny expedice.

Ačkoli jsem šel spát jako poslední, vstal jsem, jako první a rozdělal oheň na uvaření ovesné kaše. Než vstali ostatní, šel jsem se podívat na Rogie Falls (vodopády), okolo kterých vedla necelé 2km dlouhá naučná stezka. Asi po půl hodině jsem přišel zpátky do našeho mini kempu. Místo ovesné kaše mě čekalo rychlé balení věcí, jelikož nás navštívil místní správce a sdělil nám, že máme do půl hodiny odjet, nebo volá policii. Vyhnuli jsme se Inverness, kam tedy ani naše trasa, neměla vést. Po pár kilometrech jsem musel vyměnit svíčku. Foukal docela silný protivítr, byla zima, nikomu se nejelo dobře. Na ostrově Skye nebylo lépe. Přijeli jsme do mlhomraku, takže k větru a zimě se přidal i drobný déšť. Kousek za mostem upadnul Sváťovi karburátor. Když ho izolačkou připevnil zpět, nerozjel se Víťa, čehož si Sváťa s Krťouzem nevšimli. Všichni jsme se sjeli až na benzínce. Netankovali jsme, pouze jsme se na chvíli schovali před deštěm. Víťa měl živý vstup do rádia Jizera. Následně jsme zaujali kluka na MZ 250. Po krátké svačině jsme pokračovali dál. Za celý den se počasí nezlepšilo, takže jsme i výstup na nejvyšší horu po půlhodině stoupaní vzdali a vrátili se v mlze dolů. Většinu cesty jsme jeli v mlze. Na pár odpočívadlech jsem zahlédli Slunce, Krťouz toho využil tak, že usnul v pangejtu vedle cesty. Začínala nám být zima, přemýšleli jsme o ubytování… Dříve než “Free rooms” našel Sváťa vyhlídkové místo nad svažitou loukou u moře. Zde se pravdě podobně lámaly mraky, protože všude okolo nás poprchávalo. Na závětrné straně jsme poprvé rozdělali vrchní plachtu stanu. Plot oddědělující svah od cesty jsme využili, jako sušák na prádlo. V nedalekém lesíku jsme nasbírali dříví na oheň. Teplé jídlo přišlo všem vhod.