Postřehy

Fotogalerie

Změny pro rok 2016

Sraz na koupališti v Podhorním Újezdě v 10 hod. Nestíhám, přijel jsem o čtvrt hodiny později. Máme tu dva fanoušky. Do půl hodiny dojedou ostatní členové expedice a včetně rodin a pár přátel. Zabalíme poslední věci, rychle pozdravíme, vyfotíme se a jedeme ještě k nám domů. Poslední 3 zapomenuté věci a jedeme. Vyrazili jsme směrem na Hradec. Doprovodili nás kluci na třindách, kteří přijeli už ráno ke koupališti. V Hradci se oddělili a my pokračovali dál směrem na Žamberk. Dali jsme svačinu a opravili Bilčusův stojánek a seštelovali karburátor. Asi za kilometr jsme zastavili na benzínce a dali si kafe. Přisednul si k nám kluk, který přijel na Simsonu. Celkově byla benzínka zajímavá. Vjeli jsme na ní všichni v protisměru a už při příjezdu tankoval kluk s holkou do 250tky benzin. Za dobu co jsme pili kávu, projel kolem Mustang, ČZ175 a Simson spolu s Jawou 250. Dál jsme pokračovali do Šumperka přes Červenou vodu a Suchý vrch. Byli zde skvělé zatáčky, které jsme projížděli. Poté, co mi kluci naladili předstih a opravili pružinu stojánku. Před Šumperkem ode mě chtěl jeden chlápek koupit Pincka. Dostal jsem i vizitku. V Šumperku Martin zjistil, že mu z kladívek upadává kontakt, proto se rozhodl rozklepat ho. Projeli jsme Bruntál, následně Opavu. Devátá večerní se blížila. Když se kluci oblékali, pro klid v duši jsem natankoval. Frčeli jsme, jako o závod. Za tmy se výkon strojů snad ještě zvýšil. Potkáváme dvoje příslušníky pořádku. Nevšímají si nás. Na kruhovém objezdu jsem špatně odhadl situaci a musel jsem rázně brzdit. Prošlápl jsem zadní brzdu. Z Frýdku-Místku je to do Jablunkova opravdový kousek. Krťouz zajel přímo před panelák, kde necháváme Pincky. Jdeme přesně na půlnoční guláš

Po Chlebíčkové snídani jsem si vyměnil prasklé lanko zadní brzy a vyjeli jsme k dalším příbuzným tisknout kopii mezinárodního ŘP pro Víťu. V Jablunkově jsme ještě natankovali. Kolem hranic se objevily na silnici desítky polských kamionů. Na hranicích jsme povídáním o našich cestách udivili další lidi. Kvalita silnic se rapidně snížila. V Žilině jsme byli hned. Udělalo se hrozné teplo. Pokud jsme jeli místem se širokou krajnicí, netvořili jsme dlouhé kolony. Sváťa vyměnil trysku za menší. V Martinově, kousek před cedulí dostal Krťouz broukem do oka. Následně se Sváťovi zachytil kus bublinkové folie na kolínku výfuku a zanechala po sobě stopy. Projíždíme v okolí Malé Fatry. Odpojujeme se z hlavní silnice a pokračujeme na Poprad. Víťovi se zdá, že mu to nejde podle jeho představ. Příležitostně zastavujeme a nastavujeme předstih s odtrhem. Vše začalo zvyšováním jehly v karburátoru. V Liptovském Mikuláši tankujeme a Víťa ladí. Po hodině strávené na benzínce se Víťa nerozjel, jen jsme se posunuli za křižovatku, taky do stínu. Během oprav jsme poklábosili o Pinckách s jedním strejdou – měl taky Mustanga. Na jedné z dalších zastavení si Krťouz všimnul, že mám prasklé sklo v předním světle. Když jsme projížděli Štrbou, viděli jsme zubačku, jak stoupá k plesu. Do večera jsme ještě párkrát zastavili, hlavně kvůli oblékání. Po nočních snímcích Spišského hradu jsme se uvelebili na hradní louce. Než jsme šli spát, otočil jsem se na benzínce pro Šariš a bagetu. Během večera jsem sledoval padající meteority. Krťouz vychytal okamžik, kdy hrad zhasl.

Vstali jsme do slunečného dne a vyrazili ke gravitační anomálii v Lačnově. Stále jsme pokračovali po staré silnici, lemující dálnici. Z hlavní cesty jsme se oddělili až 10 km před osadou a pokračovali snad +12% stoupáním do Lačnova. Na kraji obce jsme se poptali právě přijíždějícího auta. Paní, zatelefonovala někomu z obce a řekla, že za chvíli někdo přijde. Přišel 82 letý pán, vypadající o 20 let mladší. Pověděl nám spoustu věcí a poradil nám i gravitační anomálii – jedná se o optický klam. Místo bylo hnedka u parkoviště před jaskyňou Zla Diera. Kam jsme se šli vzápětí podívat. Slečna průvodkyně nám ihned nabídla kafe, které jsme neodmítli. Počkali jsme, až přijdou další lidé, aby prohlídka měla smysl (vyplatí se to ve více lidech). Expozice obsahovala krom nekonečného množství spíše menších krápníků i mnoho průrev, kostry zatoulaných zvířat (od toho ji místní nazvali Zlá diera) a jedno dračí vejce. Průvodkyně Kateřina byla očividně ráda, že jsme přijeli – alespoň nějaké rozptýlení po 14 dnech nepřetržité práce. Součástí prohlídky je slézání po skále mimo schody i podplazení skalní trhliny, kam se nevejdou ti velcí (já) nebo ti co mají tričko s břichem (Víťa). Celou prohlídku umocňovaly karbidové svítilny pro každého, kdo neměl fotoaparát (i když každý měl na helmě čelovku). Po prohlídce ještě Krťouz profouknul přepad ze studně, aby opět tekl proud čisté vody. Až pak jsme pokračovali dál.
Malou podložkou jsem si zvednul jehlu ještě víc, než dovolují zářezy, což se mi nevyplatilo, jelikož při plném plynu vyskočila jehla z futýrka a jel jsem na plný plyn. V Prešově jsme se najedli a poptali se na Pincekshop, jeden pán nám poradil pouze krámek s díly na babetu. Moje svíčka byla čistě bílá, ale obohatit to moc nešlo – jehla už šla víše jen podložkou a to nebyl dobrý pokus. Vyběhla nad futýrko a jel jsem stále na plný plyn.
I když se poměrně oteplovalo, vyjeli jsme na Michalovce a Vyšné Německé. Kousek před hranicemi jsme zastavili na odpočívadle a zavolali domů ještě za ceník Evropské Unie. Čekáme na hranicích s Ukrajinou a povídáme si s Japoncem a pak i Slovákem, který nás pošle před frontu. Čekáme, čekáme. Než si vyzvednou naše pasy, zjišťujeme přibližnou polohu Kolčavy. Jelikož já a Víťa stále nemáme (a dobrovolně nikdy nebudeme mí přepsané Pincky na sebe, upozornili nás, že potřebujeme na Ukrajinu potvrzení o zapůjčení vozidla do zahraničí, Vidět ho nechtěli. Na Ukrajinské hranici jsme již poctivě čekali frontu. Čekáme na několik kontrol a prohlídek. Odstaví nám Pincky a kontrolují papíry, ale spíš se nás každý celník vyptává, kam jedeme a jak dlouho atd. V posledním okýnku se nás paní ptá, na adresu, cesta apod. Na to, že doklad o zapůjčení vozu, nemáme úředně potvrzený poví: „chalani, chalani“ A trochu se zamračí. Snažil jsem se ji vysvětlit, že na internetových stránkách českého ministerstva zahraničí psali, že nemusí být úředně potvrzený. Nakonec nám vše prošlo a vstoupili jsme do Ukrajiny. Celý proces trval asi 2,5 hodiny. Za hranicí jsme se oblékli a projeli Užgorodem. Kvalita cest se opět zhoršila. Přibližně stejnou měrou, jako přechod ČR/SK. První co mě překvapilo, byly ženy chodící i v temných uličkách bez doprovodu, pak v celku dost neosvětlených cyklistů bez odrazek a na závěr neosvětlený žigulík, ve kterém strejda koukal, že nic nevidí, ale jel a nevadilo mu to. Spící člověk vedle cesty/ chodníku je taky celkem běžný pohled. Benzín stojí okolo 22 hřiven, cigarety 15 hřiven a vodka 50 hřiven (kurz přibližně 1 k 1 s Kč). Za úplné tmy jsme to zapíchli na neposekané cestě mezi vinohradem a polem s ovsem. Několikrát na nás štěkal pes, až za ním vylezl chlap. Po krátkém rozhovoru mu naše spaní na louce nevadilo. Ze spacáku jsme zhodnotili den a ochutnali místní pivo (podobné našim, jen ne tak hutné a asi i alkoholově slabší).

V noci foukal silný vítr, který přihnal mraky. Chvílemi jsem kvůli tomu nespal. Když jsem ráno pozoroval východ Slunce, mraky již byly pryč. Než jsme vstali, prošli okolo nás 3 mladíci a jeden nesl kosu. Odjeli jsme nezvykle brzo. Na okraji Mukačeva, jsem se zeptal chlápka, jestli neví, kde je Koločava. Detailně mi vysvětlil dvě varianty cesty a u obou popsal města s odbočením. Taky nás varoval před trasou, kde to máme vzít radši oklikou. GPS ukazovala 120 km. V Mukačevu jsme vyfotili tank na náměstí a kousek za městem natankovali. Při prostojích jsem piloval černé brýle pilníkem – strašně v helmě tlačily. Po hlavní cestě byl opět velký provoz a silnice s vyjetými kolejemi. Sváťa nás samozřejmě navedl na cestu, které jsme se měli vyhnout. Silnice to snad ani nebyla. Spíš kamenitá polňačka se stoupáním podle mě větším než 14°%. Díry, že se to na Pinckovi nedá vyjet. A taky že jsem to nevyjel. Po třech zatáčkách jsem musel vyměnit kolečko sekundárního řetězu za 11 zubové. Kluci na mě čekali skoro nahoře a opravovali Krťouzův vysunutý výfuk. Po extra rozbitých cestách místy asfaltových místa z kačírkových spravovaných ničím jsme pokračovali asi ještě 30 km. Kousek za přehradou na řece Terebjia jsme Krťouze hecli k přejezdu přes řeku po dřevěném mostě zavěšeném na laně. Ještě nebyl ani v půlce a most se naklonil. S problémy to zmáknul, jen na konci opět utrhl výfuk. Během koupele jsme si spíš nepovídali s dětmi pobíhajícími okolo nás. Na vše nám odpovídali „nepanimaju“. Přišla pro ně maminka, pracující 11 let v Čechách. Moc ji neposlouchali.
Na první křižovatce v Koločavě jsme ihned zastavili a začali prohlížet obec – stejná, jako okolní, jen má památník Ivana Olbrachta. Místní somrák nám začal povídat něco málo, co tu je za památníky. Pak povídal, že přesně dneska mu je 50 a nemá se čím opít.
Dále je zde opravená četnická stanice, ve které je Čechy provozovaná Česká hospoda. Nechali jsme mezi sebou kolovat ochutnávku toho, co nabízí. Jeden Čech nás nazval čtyřmi blázny. Což slyšel i malý kluk, který to zopakoval, ve chvíli, když jsem byl v sále já ještě s jeho tatínkem. „Ještě tu sedí jeden blázen“ (kluci ukazovali venku stroje prvnímu Čechovi). A od tatínka dostal pěknýho lepáka, že tohle se neříká a ještě dodal, že to bylo ještě slabý.
Dnes tu bylo 30°C. Natankovali jsme a odfrčeli hledat místo k přespání. Silnici byla místy opět neuvěřitelně děrovaná. Nejprve vzal Víťa jednu pořádně předním kolem jednu. Možná trochu vyosil přední ráfek. Krávy se pásly, podél silnice, na fotbalovém hřišti, krávy se pásly všude. Nedlouho poté se v zatáčce objevil kamión a Víťa vraz pořádně ještě 3 hluboké díry, tu poslední motorem.
Při stoupání z vesnice jsme se uvelebili na tábořišti s dvěma přístřešky. Rozdělali jsme oheň a vařili jsme. Za celou noc nepršelo, byť bylo zamračeno.

Po klidné noci lehce po 7 zařval Krťouz:“ vstávejte“. Blížil se mrak. Co nejrychleji jsme se přesunuli pod přístřešek a čekali, kdy to začne. Během snídaně (ovesné kaše) nic nepřišlo. Pomalu jsme se sbalili a vyjeli. Pršet nezačalo. Po hodině cesty jsme zastavili u minerálního pramene. Uvařili polévku, Sváťa letoval LED žárovku do světla. V celku bez problému jsme jeli celý den směrem k Moldavsku. . Každou chvíli na nás někdo mával. Několikrát nám pohrozil mrak deštěm, ale vždy jsme ujeli. Při pozdním odpoledni, jsme zastavili v Horodence. Královské jídlo pro všechny jsme pořídili za 72 hřiven. Jeden Čech nám nabídl ubytování – pokud by se nám něco podělalo (Stanislavská 63). Těsně před odjezdem Víťa identifikoval volné přední kolo. Po stovce rozbitých cest a asi 10 km nerozbitých cest jsme se dokdrcali až k Černivci – opět natankovat a utratit poslední hřivny. Během hodinové zastávky nám sprchlo. Po chvíli cesty se mi začal zadírat píst, zřejmě jsem nenalil dostatek oleje do benzínu. Večer jsme ujeli ještě asi 40 km a upíchli se na louce. Z dálky se blížila bouřka – stále se někde blýskalo. Přeparkovali jsme Pincky a uprostřed podepřeli nataženou plachtu stativem. Expressmenu nám bodlo a šli jsme v klidu spát.
Cesty na Ukrajině se rozlišují podle Bildova teorému. Pokud silnice nemá středovou čáru, je totálně rozbitá, pokud má středovou čáru, je rozbitá na 50%. Pokud je na silnice namalované kompletní vodorovné značení, je silnice v perfektním stavu.
Občas jsem se vzbudil a sledoval blesky. V půl 4 se mi zdál sen a najednou mě zasypala hromada kamení – reálně na mě spadl Pincek. Volal jsem kluky o pomoc a Sváťa mi Pincka narovnal.

Do rána nesprchlo. Posnídali jsme polévku a vyrazili k Moldavským hranicím cca 30 km vzdáleným. Po vedlejších cestách Sváťa píchnul přední kolo. Výměna proběhla rychle, jen jsme potřebovali opravit pumpičku a to jak šlaufek, tak středovou tyčku.
Dojeli jsme na hranice (Mamaliha-Criva), prvotní registrace proběhla v pohodě. Po druhém okýnku museli Krťouz a Víťa rozbalovat bagáž. Potkali jsme zde rumuno-moraváka, zhodnotil naši situaci, že neprojdeme. Z Ukrajiny jsme vyjeli a registrujeme se. Pasy – OK, TP Pincka – OK, jen vyžadují plnou moc majitele vozu k zapůjčení do zahraničí. Máme sice potvrzení, ale nemáme ho potvrzené u notáře. Oba Martinové mohou jet do Moldavska, my Bilčusové nemůžeme. Stále nám povídá o razítku. Paralelně řešíme dvě možnosti. Sháníme razítko a voláme na českou ambasádu. Chlápek z ambasády nám tvrdí, že můžeme jet, ale pohraničník (Adrian Malarciuc) nás nepouští. Skoro to vzdáváme a vracíme se k ukrajinské celnici, v tom ale opět zavolal chlápek z celnice. Až budeme na hranici opět u moldavce, kterému chybí naše kulaté razítko, máme zavolat. Voláme, ale nic nepomáhá. Nabízí nám možnost, nechat na hranici pasy, dojet do Kišiněva pro kulaté razítko a pak se vrátit zpět pro pasy. Pár lidí nám doporučuje mazat 10€, 20€ ale i 50€, což se nám moc za jeden stroj, tedy dvakrát nechávat nechce. Za nedlouho přijde jiný chlápek jedoucí do Moldavska a nabídne nám kulaté razítko Geocashing – FOUND IT. Otiskneme ho na anglickou verzi dokladu o zapůjčení a malinko ho rozmázneme. Jdeme opět za celníkem. Až neuvěřitelně zkoumá razítko a stále se ptá, zda je od notáře. Snažíme se mu vysvětlit, že je z městského úřadu. Celník s naším papírem obejde postupně dvě budovy. Asi za půl hodiny je u nás zpět, že posílal sken do Kišiněva a prý to není uznatelné razítko notáře. Vzdáváme se a jedeme zpátky na Ukrajinu. Asi za 5 minut volá česká ambasáda – přes šéfa cizinecké policie nám domluvili vstup do země. Bohužel už nejsme na hranicích, takže zkoušíme v internetové kavárně zajistit v Čechách sken potvrzení s kulatým razítkem. Povedlo se. Dáme si bagetu se šašlikem a jedeme tisknout, což se nám povedlo asi po 10 km v obchodě s počítači. Cestou jen potřebuju oškrábnout ze svíčky škvarky, jinak to frčí.
Ke hranici Ukrajinsko-Rumunské jedeme ještě asi 30 km po cestě skládající se z tzv. rolety, čili středně zvlněného ztvrdlého kačírku, dále pak po krajích jemného bořivého štěrku. Takže třetí převodový stupeň téměř nevyužíváme. Sem tam se objeví náhlé prudké stoupaní, které se mi nepodaří vyjet – spojkuji, odstrkávám se, tlačím. Zhruba po šesti kilometrech se objeví vesnice a menší křižovatka. Kdykoli zastavíme, zastaví nám i auto a vysvětluje, kudy máme jet. Občas předjedeme i auto, ale převážně jen koňské povozy. Cesta neuvěřitelně práší, takže na benzínku u hranic přijedeme celí zažloutlí od prachu.
Natankováním utratím poslední Hřivny, které jsem měnil na hranicích, když nás nevpustili. Jdeme na dnešní druhý pokus vstoupit do jiné země (Terebleče - Siret). Z Ukrajinské strany neočekáváme problém. Jen tu je všude neuvěřitelně dlouhá fronta, kterou jako motorkáři předjíždíme u všech okýnek. Strašně nás překvapilo, co tu chodí pěšáků. Zhruba každých 5 minut přijde 20 nových lidí a nacpou pasy dopředu. Než zjistíme, jak to chodí (že se musíme taky cpát), prohlížíme si alespoň 3 pěkné mladé pohraniční strážkyně. Jedna z nich nám vybere pasy a sledujeme přes tmavé okno, jak kontroluje a razítkuje. Než nám je vydá, zkontroluje zevnějšek v příručním zrcátku. Když odevzdáme kontrolní lístek a jedeme k Rumunské frontě. Zde si nás všimne rovnač fronty, který nás zavede až před závoru. Po chvíli si celníci přišli pro pasy a ještě s námi pokecali o Pinccích. Za nedlouho nám je vrací. Jsme v Rumunsku a bez problémů. Protokol o zapůjčení o zapůjčení po nás nikdo nechce . Hledáme nocleh, který najdeme pod pár kilometrů vzdáleným mostem. Jdeme spát bez večeře okolo půlnoci.