Expedition Moldova 2016

Vstáváme před devátou a vaříme čaj. Podiskutujeme o podepření dřevěných desek klacky ve spodku mostu. Na hranice s Moldavskem nám zbývá necelých 100 km. První zastávka je u nekonečného pole slunečnic. Zhruba v půlce cesty zastavujeme na oběd - expressmenu s rýží a máváme na spousty koňských povozů. Uvaříme i jedno kafe. Silnice je trochu rozbitá a spravovaná, přiblížil bych to klasické české okresce před 10 lety. Výjezd z Rumunska proběhl hladce a v celku rychle (přechod Stanca – Costeti). Žádnou frontu jsme ani předjíždět nemuseli. Po výjezdu z brány je to do Moldavska cca 2 km po hrázi přehrady. Užíváme si krásný výhled na vodu. Moldavci si vyberou naše pasy a techničáky. Čekáme, s čím přijdou. Nikam nespěchají. Anglicky tu mluví jen jeden člověk, který náhodně projíždí hranice. Překládá nám slova pohraničníka- že naše originální technické průkazy jsou zde neplatné, po exspiraci a dodává nutný úplatek. Tady to tak prostě chodí. Vysvětlujeme, že to není možné, ale nic nepomáhá. Na ambasádu už volat nechceme. Náš překladatel nám před odjezdem poradí, až stočíme peníze pod řidičák. Strážce hranic vždy cca po 20 minutách přijde skoro k nám a prohlíží stroje, případně se optá na jasnou věc: "e to Jawa?". My mezitím přemýšlíme, kolik dát, 20€, 15€? Když si nás zavolal do okýnka, říká, ať se tu nezdržujeme a jedeme, ale je to jen další připomenutí ať zaplatíme. Když k nám pohraničník přijde znovu, rychle mu podáme 2 řidičáky, pod kterými je po 10€. Okamžitě je zavře do starého techničáku a odchází. Přemýšlíme, zda to bude stačit a když to nebude stačit, tak jak to bude probíhat dál. Zanedlouho začnou padat razítka do pasů. Počkáme na chvíli, kdy máme pasy v rukou a vyměníme moldavské peníze.
Na první Moldavské benzínce zastavujeme a já tankuju. Dobírám vodu. Kluci ladí zejména výfuky. Krťouz nasazuje výfuk, Sváťa ho prošťuchuje. Vyjíždíme z Costesti směrem doleva do kopce. Projíždíme po asfaltce východního typu (kameny 5cm zalité v asfaltu). Krajina je v celku kopcovatá.
Po přejezdu hranic se projevila rapidní změna počasí. Teplota se nedá skoro vydržet. Také krajina je úplně jiná. Vypadá jako step na fotkách z Afriky. Téměř všude se pasou koně a krávy. Krav se zde pase tolik, že je občas i nějaká na cestě. Jsou připoutány řetězem na své místo, aby neodešly. Většinou se nepasou ve stádu, ale na vyhrazeném místě s nespasenou trávou. Stejným stylem jsou po loukách rozmístěny i koně. Kousek za hraničním přechodem jsme potkali svatební auta a o vesnici dále viděli svatební hostinu. Pouze jsme však projeli okolo. V další vesnici jsme usoudili, že je čas na jídlo a poladění Pincků. Voda, kterou jsme nabrali na benzince, po ohřátí na teplotu vzduchu chutnala jako by v ní byl rozpuštěn silniční prach. Jinou jsme však neměli, proto jsme ji vypili a zajedli mladou kukuřicí natrhanou z pole.
Po této zastávce jsme pokračovali dále. Krťouz asi za dvě hodiny navrhl, že bychom mohli zastavit a jít spát. Místo bylo za vesnicí a u vody. My však usoudili, že by bylo lepší pokračovat, protože nebylo vedro a ještě by se dalo kus ujet. Postupem času se ukázalo, že kvůli komárům je nesmysl spát u vody. Za nějaký čas jsme potřebovali zastavit na benzin. Radili jsme se proto kde zastavit. Na silnic vedoucí do města nás předjeli místní policisté, když jsme se rozjeli, projeli jsme kolem čekajících policistů, kteří se za námi rozjeli a opět nás předjeli. Na vjezdu do města byl veliký kruhový objezd. Byl tak veliký, že nebylo ani poznat, že to je kruhový objezd. Skoro jsme ho proto projeli v protisměru. Na opačné straně kruhového objezdu už na nás čekal modrý majáček, kteří zřejmě tušil, že objezd projedeme v protisměru. Byli zde však i místní kluci, kteří když viděli, že na objezd vjíždíme v protisměru, tak začali zběsile mávat. Díky tomu jsme se zastavili a uvědomili si, kde stojíme. Objeli jsme objezd po správném směru a zastavili na výjezdu z města na pumpě. Za pumpou hrálo něco jako balkánská dechovka – živá muzika na trumpetu. Na Pumpě jsme koupili benzín, flašku Muškátu za 40 Lei a nabrali vodu a umyli si ruce a obličeje. Za městem jsme vybrali místo na kopci v kukuřičném poli. Večer jsme dorazili Bilďákovu slivovici, flašku muškátu z benzinky a ještě jsme načali český rum.

Vstáváme na budík přesně v půl mezi Moldavskou 7 hodinou a tou naší. Za nedlouho vyjedeme k nejvyšší hoře Moldavska. Krťouz chce zůstat dole hlídat Pincky. My si vyšlápneme zhruba 2 Km do kopce na takovou homoli, ze které stejně není extra rozhled. Nabereme tedy alespoň ve studni vodu.
Krťouz se mezitím seznámí s Andrejem, který nám pak přinesl kafe a sušenky. Na oplátku mu zachutnala naše slivovice. V místním obchodě jsme si dali každý ještě jednu kávu a zmrzlinu za 2,5 Lei.
Před Kišiněvem jsme zastavili u jezera s koupalištěm – nejlepší zastávka při 35°C! Po občerstvení jsme zajeli k české ambasádě – byť byla zavřený, pohlídali nám tam Pincky a my vyrazili po památkách do města. Parky, fontány, pivko, kostel… po západu Slunce se vracíme pro Pincky. Vyfotíme se ještě u válečného památníku a jedeme hledat místo na spaní. Vinice by byla ideální, kdyby mezi řádky nebylo čerstvě zoráno. Přesto jsme ji vzali. Ulehli jsme bez večeře.

Celou noc jsem hlídal Pincka, aby na mě nespadl. K ránu začal foukat vítr. Bez snídaně jsme odjeli na českou ambasádu, kde už na nás v podstatě čekali. O hraničních problémech jsme si povídali zhruba půl hodiny, úplatky jsou normální, ale ambasador nám to nemůže poradit do telefonu, respektive nás na takovou cestu navádět.
Při odjezdu z Kišiněva jsme zastavili na benzínce, kde jsme se celkem zdrželi. Kluci z myčky si půjčili naše Mustangy a jezdili okolo nás.
Po příjezdu do Miestii Mici jsme nám jen potvrdili, co jsme četli na internetu. Prohlídka je možná jenom autem, kde je místo pro průvodce. Místo rychle obhlédneme a jdeme se schovat před deštěm do sklepa, který má vrata až po několika metrech. Chodba vede do nedohledna - pravděpodobně je napojená na celý podzemní komplex.
Jen co se počasí trochu umoudřilo, vyrazíme do "mafiánské" části Moldavska Podněstří (funguje zde silná samospráva, hranice, peníze, okolní státy ho však neuznávají...). Na hranicích chvíli přemýšlíme, jestli do toho jdeme znovu. Jdeme! Registrace, jako turisty nás pustí do města na 12 hodin. Následně proběhla kontrola TP a pasu. Pohraničníci se na nás občas usmějí. Toto jsou první hranice, kde umí anglicky a pomůžou nám zřídit pojištění na silnice - neplatí tu zelená karta. Místo 10€ volíme 180 Lei Moldavských za všechny.
Vjeli jsme do města Bender, bohužel pevnost má v pondělí zavřeno. Zajedeme tedy k neposekanému parku, kde se poptáme na centrum a šašlik. Padla trefa do černého! V restauraci si dáme šašlik a dokonce nám navrch přidají místní pokrm - bramborovou kaši (chutnala spíš, jako kuskus), jogurt, slaný sýr a vepřové výpečky. S mladým personálem se celkem rychle skamarádíme. Doprovodí nás na poštu, jen je bohužel zavřená. Odjíždíme z Podněstří. Na výstupní kontrole se dozvím, že mám krásnou (červenou) jawu. Paní co kontroluje průběh kontrol, zřejmě sbírá zahraniční měnu - řekla si o českou korunu a od kolegy se nechala vyfotit s Pinckem. Na Moldavské straně zkontrolují, pouze zda máme už moldavské razítko v pasu - máme - pokračujeme dál. U jednoho obchodu zastavíme a ochutnáme kvas (černé pivo s kofolou). Blíží se černý mrak a za chvíli se začne stmívat. Paní vypadala, že by nás nechala přespat na kryté verandě, ale kluci chtějí jet dál. Po pár desítkách minut špatně odhadneme situaci a neoblékneme do nepromoků. Do další vesnice dojedeme na 40% mokří a zastavujeme u dalšího obchodu s přístřeškem. Večeříme další kvas, sušenky a čaj. Paní nevadí, když zůstaneme přes noc. V půl 11 přijede auto a paní zavře krám. My jdeme spát. Trochu mokří, ale teplo ve spacáku vše spraví.

V půl 4 v noci nás vzbudí červenomodré majáčky. Kontrolují nám moldavské razítko v pasu a nechají nás na pokoji. Za 2 hodiny, když už je světlo nás vzbudí znovu, ať už zmizíme pryč. Odjeli jsme na konec druhé vesnice, kde jsme uvařili expressmenu k snídani. Po celou dobu jedeme proti větru. Cesta vede bud do prudkého kopce, nebo prudce z kopce. Předjíždíme přeložené kamiony z kopce i do kopce. Kolem poledního jsme dojeli do Cahul. Napsal a poslal jsem svatební pohledy - turistické neměli. Český velvyslanec nám zajistil hladký přechod na hranicích. Z Moldavska nás pustí hned, jen se poptají, kudy jsme do země vjeli a jestli se nám líbí Moldavské dievušky. Na Rumunské hranici ukazujeme jednu batožinu, dle našeho výběru. Celnice se podiví, že nevezeme žádné cigarety. Za hranicemi začne cesta rapidně měnit charakter - rázně stoupá a klesá až několik kilometrů, serpentýny nás nutily klopit stroje až na mez, co dovolily stupačky. Po cca 20 km se cesta relativně srovná. Po Ukrajině a Moldavsku si užíváme neděrovaného hladkého asfaltu. Téměř všude jsou u cesty prodejci melounů. Na kraji vesnice zastavíme na žlutý meloun za 5 Lei (1 lei = 6 Kč). Zadarmo nám ho nakrájí a můžeme se do něj pustit. S prodejcem se dáme do řeči, byť mu moc nerozumíme. Zeptáme se ho na papričky a cibuli. Zadarmo to nechceme, takže za 2 lei dostaneme pytel pálivých červených a zelených papriček. Než odjedeme, pozve nás chlápek k sobě do krámu, kde nám dá kávu, chleba se šunkou... oplatíme to jablkovicí. A dostaneme panáka jeho pálenky. On ani jeho žena nechápou, proč chceme jet přes hory, když se dají objet. Radši mizíme, jinak už nikam nedojedeme. Po nějaké době si Krťouz všimne plandajících drátu v zadním kole i Víti. Je jich 6. Sváťa se chce dát do oprav až za pár kilometrů v horách. Natankujeme a vyrážíme do hor. Téměř vše bere druhý rychlostní stupeň, zatáčky jsou několika esíčkovité, prudké, prostě nádhera. První místo na opravu nám nevyšlo, pod most se nelze dostat. Zastavíme tedy na travnatém odpočívadle v zatáčce u potoka nedaleko města Vidra. Nádherné místo. Víťa zjistí, že mu praskly další 2 dráty a do noci je montuje. Krťouz vaří večeři, my ostatní montujeme. Spát jdeme po flašce sladkého vína.